Co je doma to se (ne)počítá

Stejně jako politika ochotného přijmout úplatek, tak i manažera ochotného jej poskytnout najdeme často i po sebevíce medializovaných případech. Jistě, vždy bude možné hovořit o „selhání jednotlivců“ (bez ohledu na množství) a distancovat se od nich. Ale změna může přijít ve chvíli, kdy si akcionáři společností uvědomí, že nemohou jen tak ze závětří podněcovat ty, které si dosadili do vedení svých společností, k dosahování co největších výkonů - ať to stojí, co to stojí. A nebudou moci tiše počítat kořist s tím, že pokud se něco provalí, oni o ničem nevědí a odnese to jen ten přemotivovaný ředitel.

Britské orgány letos takový silný signál vyslaly, když rozhodly o zabavení dividendových výnosů ze společnosti, která získala významné zakázky při obnově v Iráku na základě úplatkářství. Jinými slovy – není to už jen věc vedení společností, ale i těch, kteří do korporací investují, aby zajistili, že tyto společnosti nebudou získávat své výdělky nekalou činností. A ruka zákona dokáže protrhnout onen proslulý „korporátní závoj“ – neboli nezastaví se u zaměstnanců a majetku společnosti, ale půjde až tam, kam výnosy z činnosti společnosti doputovaly. Vzkaz pro investory je jasný – jestliže nenastavíte takové řídící a kontrolní mechanismy ve vámi ovládaných společnostech, které by co nejvíce možné uplácení potlačovaly, tak si nemůžete být jisti ani tím, co už mezitím ze společností přesunete do vlastních pokladen.

Navíc investorům musí být pak zřejmé, že případná korupční aktivita v jejich společnosti není časově omezeným problémem. Nejde jen o nejbližší vyplácené dividendy – celá jejich investice může být dotčena. Pokud totiž budou chtít své podíly zpeněžit prodejem, lze očekávat, že kupující – ať už půjde o finanční či strategické investory – se při předinvestičních prověrkách zaměří i na zkoumání nastavených protikorupčních mechanismů. Nikoliv z jakéhosi společenského altruismu či morálních pohnutek. Prostě jen proto, že při nedostatcích by byl významně ohrožen byznys, který kupují. A není silnějšího „morálního“ motivu než hrozící finanční ztráta. Takže investice ve společnostech řízených rizikově z hlediska možného úplatkářství budou neprodejné nebo adekvátně znehodnocené.

Přes takřka všemi verbalizované zhnusení nad korupčními praktikami je jediným skutečně účinným nástrojem proti úplatkářství nastavení takových podmínek, kdy se přestává vyplácet. A staletím prověřená otázka cui bono musí přijít – teprve postižení distribuce finálních výnosů zasáhne nervová vlákna mafiánských chobotnic.