Simon Johnson píše na serveru Bloomberg o tom, jak případný rozpad eura může ovlivnit celosvětový bankovní systém.
Na základě jeho analýzy přeshraničních expozic v eurech budou dopady rozpadu eurozóny na americké investiční banky drtivé a ty nemohou nastalou bouři ustát.
Pokud největší banka na světě dokáže prodělat tři miliardy dolarů v relativně klidném čtvrtletí díky nekompetentnosti a nedbalosti, kolik asi může tratit, pokud vývoj na trzích začne být opravdu ošklivý, a to v celém širokém spektru aktivit banky? A jak to ovlivní americké oživení?
…
Analýza agentury Reuters se vztahuje k babylonskému zmatení jazyků či spíše zmatení příběhů i narativů. Evropa chce učinit velký integrační krok vpřed, ale jednotliví aktéři mluví úplně jiným politickým a ekonomickým jazykem s úplně jiným narativem a historickým kontextem.
V Německu je to příběh o morálce a pořádku. Dluhy jsou špatné a hříšné a „švábská domácí paní“ je přísná. Ve Francii je převládající příběh o „záchraně eura“ a „solidaritě“ a jižní státy jsou často chápány jako „oběti finančních spekulantů“. Španělé a Italové se snaží získat pozornost Německa tím, že naznačují „ekonomickou sebevraždu“ a možnost rozebrat celý projekt.
…
V nové zprávě téhož serveru se píše o tom, jak americká vláda dramaticky apeluje na Evropu, ať na nadcházejícím summitu přijde jak s krátkodobým ulehčením dluhového financování Španělska a Itálie, tak s jasnou koncepcí eurozóny do budoucna. První náměstkyně amerického ministra financí Lael Brainardová Evropu vyzvala, aby kostru konečně obalila masem.
Hezký příměr, ale obávám se, že eurozóna ještě nedala dohromady ani tu kostru či nosný skelet. Taktéž si myslím, že očekávání americké vlády před summitem jsou bohužel příliš vysoká.
…
Wolfgang Münchau včera vyzval italského předsedu vlády Maria Montiho, aby se dramaticky postavil pravdě čelem a řekl Angele Merkelové, že eurozóna nemůže pokračovat bez kolektivizace či zevzájemnění (mutualization) dluhů. Münchau se domnívá, že německá veřejná debata se vydala špatným směrem už před drahnou dobou, a proto bude prakticky nemožné, aby německá vláda udělala, co je třeba. Faktem ale je, že jestliže se Merkelová něčeho opravdu obává, tak to je italský odchod z eurozóny. Proto by měl Monti – i když je technokrat – říci, že pokud summit nebude mít jasný závěr, odejde Itálie z eurozóny.
…
Několik zajímavých textů o euru přináší Der Spiegel. Vycházejí především z rozhovoru s německým ministrem financí Wolfgangem Schäublem. Ten tvrdí, že v průběhu několika let se bude muset v Německu konat referendum o změnách v německé ústavě s ohledem na další evropskou integraci. Ještě nedávno si přitom Schäuble myslel, že se takových změn nedožije.
…
V tomtéž rozhovoru se Schäuble pustil do amerického prezidenta Obamy. Ať si prý nejdříve uklidí u sebe doma, protože Amerika má prý horší schodky a dluhy než eurozóna.
To si ale německý ministr financí naběhl. V tom je přece celý vtip. Proč se tedy svět neobává rozpadu dolarové zóny? Přece proto, že Američané mají fiskální unii, bankovní unii, společný dluhopis a centrální banku, která se nebojí konat.
Nakonec se německé ministerstvo financí obává, že rozpad eurozóny a návrat německé marky může způsobit propad německého HDP až o deset procent. Dokonce i nejdražší scénář záchrany je lákavější. Dobře – tak proč Němci tolik váhají?
…
A nakonec Charles Wyplosz na serveru eurointelligence tvrdí, že jediným řešením by bylo, kdyby Německo umožnilo Evropské centrální bance tzv. monetizaci dluhu, tedy přímý nakup dluhopisů periferních zemí. Inflace podle jeho závěrů v důsledku toho nehrozí. V opačném případě Německo zbankrotuje. Dluhy všech ohrožených států činí již 200 procent HDP.
Podle autora vznikla chyba vytvářením záchranných valů a za to je zodpovědné Německo. Zákaz pomoci se měl dodržovat a Řecku měl pomáhat pouze Mezinárodní měnový fond. Nyní už pro Německo neexistuje levné řešení, každé řešení je pro Němce drahé.
