Pokusím se stručně nastínit hlavní oblasti, kde Češi mají můj respekt:

Kultura: Z rodinných důvodů leta pravidelně cestuji na Moravu. Vždy mě zaujalo, kolik lidí v českých vlacích (ale to samé platí pro MHD ve městech) si čte. Ovšem, ne všichni mají pod očima kvalitní texty, ale přesto je chvályhodné vidět, jak silný vztah se psaným písmem Češi mají. Italský vlak  se podobá spíše arabskému trhu, kde každý mluví tak nahlas, aby měl jistotu, že ho celý vagon uslyší.

Podobně se mi líbí, kolik je tu divadelních představení, na které lidi chodí. To je v Itálii docela neznámá věc. Kultura, navzdory pokusům neschopných politiků tohle bohatství zničit, je zde v Česku o hodně živější a rozšířenější - a jsou do ní zapojeny širší vrstvy populace, než tomu je v Itálii. Tam je kultura čímdál více elitářská a snobská záležitost. Troufám si říct, že Češi jsou velmi inteligentní národ, který by mohl dokázat obrovské věci, kdyby se přestal dívat jen na problémy, a zaměřil se více na příležitosti.

Seriál: Skvělé Česko

Co se v Česku daří? V čem se život v ČR zlepšuje? Na co mohou být Češi pyšní? V seriálu na názorových stránkách HN Dialog najdete v dalších dnech texty cizinců žijících v Česku a Čechů žijících ve světě, kteří srovnávají život ve dvou zemích.

První ze série - blog Štěpánky Kotrlé žijící v Belgii - si můžete přečíst ZDE

 

Organizace: Porovnáme-li se s Němci, tak jistě - tolik Češi nezabodují. Ale přesto, oproti Italům si vždy chválím neuvěřitelnou schopnost Čechů organizovat se a pracovat s určitým řádem. Ono to tady asi zní jako samozřejmost, ale v Itálii těžko najdete místo, kde by městská doprava jezdila na čas jako zde. A to vše je o schopnosti organizovat se a respektovat pak to, co bylo rozhodnuto. Pak se lidem žije mnohem lépe a snáze.

Selský rozum: Na Češích se mi líbí, že se nenechají jen tak napálit. Mají prostě sklon uvažovat racionálně, což je velká výhoda (ovšem ne vždy), a proto jen tak neskočí na cokoliv, co jim přijde pod nos. Italové jsou často příliš emotivně naladěni, proto jsou schopni volit stejnou stranu i přes největší skandály, prostě ji milují a nezajímají se o nic jiného. Naopak Češi, když volí,  zajímají se více o ekonomické otázky a jsou ochotni svou stranu potrestat za to, že se voličům po volebním období nedařilo lépe. Politická debata je zde proto i věcnější, v Itálii se politici  spíše snaží vyvolávat u voličů silné emoce, což je nebezpečné.

Národ kutilů: Něco na těch "zlatých českých ručičkách" přece musí být. Češi prostě jsou technicky naladěný národ, který  - pokud může - rád si věci vyrobí sám, anebo pokud to nejde, alespoň se vždy snaží mechanismu porozumět. Je to jistě částečně dědictví komunismu, kdy být kutilem znamenalo aspoň částečně zmírnit věčnou neschopnosti režimu zásobovat občany spotřebním zbožím. Ale obecněji si myslím, že je to i odrazem českého smyslu pro racionalitu a věcného přístupu.

"To neřeš": To, že nelze přesně přeložit do italštiny slavné české motto "To neřeš", je docela vypovídající! Je sice pravda, že Italové jsou národem flegmatiků a pohodářů, ale ve skutečnosti často řeší pořád kolem do kola takové nesmyslné prkotiny, že cizinec jen zírá. Ne nadarmo italský spisovatel Ennio Flaiano kdysi prohlásil že "V Itálii je nejkratší linie mezi dvěma body arabeska". Prostě Italové pořád kličkují a kličkují, až se nehnou z výchozího bodu. Češi jsou přímočařejší a hlavně: umějí říkat jasné ano a jasné ne.

Země krásných žen: Pokud je Itálie nejkrásnější zemí na světě (o tom jsem docela přesvědčen), Česko je zemí nejkrásnějších žen, což vám může klidně potvrdit vysoké procento mužů-cizinců, které sem nalákal (včetně mě) právě neodolatelný půvab Češek. V této souvislosti si dovoluji doporučit Češkám přestat si hrát "na chlapy", protože míra maskulinizace zdejších žen dosáhla úrovně schopné ohrozit a promarnit toto osudem darované věno.

Live and let live: Jedna z věcí, která se mi velice líbí na Česku je, že se tu tolik neřeší, jak je člověk oblečen, jak vypadá nebo zda má super auto. Ovšem i zde jsou takoví chudáci, kteří si myslí, že z nich značkové zboží udělá lepší lidi, ale přesto - takových psychopatů je v Itálii mnohonásobně více. Zde se cítím mnohem svobodněji - dokud někoho neobtěžuji, tak si mohu dělat víceméně co se mi líbí, aniž bych pořád musel řešit, co si o tom budou myslet lidé, jak to bývá zvykem v Itálii. Češi prostě na toto kašlou, což je strašně osvobozující pocit.

Společenská výchova: Mnozí mí italští kamarádi tomu nemohou uvěřit, a i já se tomu ještě pořád divím: auta zastavují u přechodů pro chodce, lidi uspořádaně nechají vystoupit cestující, než začnou nastupovat, ve frontě v obchodě nebo na poště můžete v klidu stát a čekat, aniž byste museli pořád hlídat, zda se vás nějaký chytrák nesnaží předběhnout atd. Možná to zní jako maličkost, ale ve skutečnosti není. Společnost je zde prostě mnohem vychovanější a slušnější, než tu, kterou znám z Itálie, kde každý den začíná tvrdý boj proti všemu a všem.

Na závěr bych dodal, že podle mě Češi mohou právem být hrdí na svou národnost (a já s nimi se svou malou, dvacetipětiprocentní českou výbavou své DNA). Vývoj posledních 20 let ukázal, jak moc je tato země schopna konkurovat na ekonomické poli. Kdyby pak Češi přestali naslouchat špatným radám poradců vyslaných východními nedemokratickými oligarchy, tak  by podle mě tento malý národ uprostřed Evropy mohl mít šanci hrát důležitou roli v Evropě.

Související