Kolik se toho vypilo, kolik se zpronevěřilo... Co EURO přineslo Ukrajině

Velkým pozitivem je, že Ukrajinci byli konečně konfrontováni s realitou a uviděli, že Evropané nesedí na zlatých vejcích a nejsou ochotni a ani schopni zaplatit za všechno tolik, kolik si Ukrajinci usmyslí a Ukrajinci se také poprvé možná cítili jako součást evropského kontinentu. Ukázalo se, že na Ukrajině žijí normální lidé, ale nesmí se zapomenout na to, že nemají normální vládu. Především se ale během šampionátu vyrojilo hodně nadšených komentářů o tom, jak Ukrajina, země, která má historicky problémy s identitou, jednotností a dokonce se nedokáže domluvit ani na jazyku, který bude oficiálně používat, konečně drží, díky fotbalu, pohromadě. 

Ukrajinci zatím neměli mnoho příležitostí, v kolektivních sportech a na tak velkých akcích, pocítit společně chuť výhry či porážky a nemají tedy tak bohatou zkušenost se sportovním „nacionalismem“ jako my Češi. Ukrajinci byli s něčím podobným konfrontováni až teď a přirozeně se všichni cítili jako součást ukrajinského týmu, identifikovali se jako Ukrajinci a jako hrdí pořadatelé. Romantická představa o tom, jak magická moc fotbalu dokázala překonat sociální rozdíly, různé politické preference nebo jiné, historicky a kulturně založené spory, kterými je Ukrajina přímo nasáklá, potom Ukrajincům přímo učarovala. Pro někoho je představa, že národ sjednotí cisterny piva a jedenáctka na hřišti, sice smutná, ale pokud by fotbal opravdu dokázal Ukrajince sjednotit, stálo by to za všechny ty ukradené a promrhané peníze.  Bohužel si ale taky nemyslím, že by nadšení vydrželo. A to z několika důvodů.

Zaprvé. Ukrajina je pro některé z Ukrajinců stále umělým konstruktem, ke kterému necítí emocionální vazbu, regiony žijí izolovaně a v zajetí stereotypů a často zbytečně soupeří. Naposledy postavil ukrajinskou společnost proti sobě návrh nového jazykového zákona o povýšení statusu ruského jazyka na regionální v oblastech, kde jím mluví více než 10 % obyvatel (oficiálním jazykem je jen ukrajinština). 

Zadruhé. V kombinaci se známou pravdou, že sport (ne kultura nebo historie) produkuje jen tzv. banální nacionalismus – tedy nabízí nám možnost identifikovat se s národními „hrdiny“ a vytváří v nás pocit jakéhosi „my“, který je ale prchavý, povrchní a rozhodně nemůže překlenout problémy, s kterými se rozdělená ukrajinská společnost potýká. A protože se blíží volby,  je teď načase elektorát mobilizovat. Nejjednodušeji tím, že voliče znovu postavím proti sobě. I kdyby měla fotbalová jednota šanci přežít pár týdnů, předvolební kampaň ji jistě zabije.

P.S. Ukrajina se s šampionátem loučí, proběhl bez problémů, pro někoho nad očekávání, fanoušci byli spokojení. Pokud se ale chcete o Ukrajině dozvědět více, z politicko-fotbalového hlediska, doporučuji dokument „The Other Chelsea“ (Jiná Chelsea - ke shlédnutí ZDE) o doněckém Šachtaru a tamní politice. Na pozadí vítězného tažení pohárem Evropy v roce 2009 uvidíte, jak východ Ukrajiny vnímá situaci na Ukrajině a hlavně obraz ukrajinské společnosti, dvou odlišných světů, kdy jedni jsou u moci, zneužívají ji a ti druzí žijí obyčejným životem a fandí fotbalu.  Jak v případě dokumentárního filmu, tak v případě Euro 2012, se vláda (potažmo doněcká vláda) snažila odpoutat pozornost od problémů a svých neúspěchů. V případě Eura to snad ale nebude mít dlouhého trvání.