Proč šel konzervativní Nejvyšší soud na ruku Obamovi?

Nejvyšší soud má nyní pět soudců jmenovaných Republikánskými prezidenty a jen čtyři jmenované prezidenty Demokratickými. Velké množství klíčových vyhrocených rozhodnutí skončilo v poslední době 5:4, kdy soudci jmenovaní Repulikánskými prezidenty prosadili svoji většinu. Nejdůležitějším členem Nejvyššího soudu je Anthony Kennedy, protože se občas přikloní k soudcům jmenovaným Demokraty, a tak občas vznikne i rozhodnutí 5:4, kdy jsou ve většině soudci jmenovaní Demokraty. Soudce Kennedy byl mimochodem až třetím v řadě kandidátů jmenovaných Ronaldem Reaganem, když předchozí dva nebyli v bouřlivé atmosféře potvrzeni v americkém Senátu.

V případu zdravotnické reformy, která výrazně změní toky miliard dolarů, které se v americkém zdravotnictví točí, byla společenská atmosféra velmi vyhrocená, a Republikáni jako jeden muž požadují její zrušení. Přesto však Nejvyšší soud potvrdil ústavnost Obamou podporované reformy 5:4. Pátý rozhodující hlas ve prospěch reformy navíc nepatřil soudci Kennedymu, který tak už v minulosti několikrát učinil a vzbudil tak velkou nevoli Republikánů. Byl to sám předseda soudu John Roberts, jmenovaný George W. Bushem, kdo o osudu celé reformy rozhodnul.

Je to velmi dobrá zpráva, která ukazuje, že americký ústavní systém je alespoň částečně funkční. John Roberts se totiž zachoval zcela podle logiky vyvažování jednotlivých mocí, a učinil rozhodnutí, které dlouhodobě dále posílilo postavení Nejvyššího soudu. Pokud by totiž podpořil svoje konzervativní kolegy, Nejvyšší soud by definitivně získlal nálepku třetí komory Kongresu, který rozhoduje apriori podle jasné politické linie. To, že Nejvyšší soud v roce 2000 v podstatě určil George W. Bushe prezidentem USA (opět 5:4 podle stranického klíče), hodně poškodilo jeho prestiž. Ta byla dále nahlodána rozhodnutím ve věci Citizens United, kde Nejvyšší soud otevřel dveře zásadnímu vlivu největších korporací na volby tím, že prohlásil za neústavní jakékoliv omezování peněžních příspěvků jednotlivým kandidátům. Republikáni proto chovali velké naděje, že se soud postaví i proti reformě zdravotnictví a prohlásí její klíčová ustanovení za neústavní.

John Roberts však svým hlasem dal jasně najevo, že Nejvyšší soud není jen prodlouženým orgánem stranické centrály, a že není možné v legislativním procesu spoléhat na permanentní přezkum všech zákonů Nejvyšším soudem. Ten má být strážcem ústavnosti, a jako takový by měl být co nejvíc vzdálen ohnivým rétorickým přestřelkám v Kongresu. Pozitivní je, že z verdiktu jasně vyplývá, že financování zdravotnictví je věc primárně politická, kterou je potřeba řešit spíš na úrovni Kongresu než na úrovni samotné Ústavy. Je to přímá výzva Republikánům, ať se pro svoje postoje snaží sehnat spíše hlasy voličů, než se spoléhat na politickou převahu na soudě. Ten navíc v nejbližší době čekají důležitá rozhodnutí týkající se základních práv občanů například ve věci svobodného internetu nebo práv ve virtuálním prostoru. Nejvyšší soud si podporou zdravotnické reformy zvýšil společenskou a politickou prestiž jako instituce na politice nezávislá. John Roberts tedy svým hlasem proti konzervativním kolegům sice z hlediska Republikánů obětoval komplikovanou sféru zdravotnictví, nicméně celkově posílil postavení Nejvyššího soudu pro budoucí spory, které budou přinejmenším stejně důležité. 

Podporujte cagle.com! Daryl Cagle je sympatický pán a dělá dobré věci...