Politické skóre fotbalového Eura

Velká politická očekávání byla na fotbalové Euro kladena hned od přiřknutí pořadatelství v roce 2007. Polsko bylo čerstvým členem Evropské unie a vládnoucí garnitura Ukrajiny v oranžové euforii očekávala rychlé přidružení do euroatlantických struktur. Fotbalová událost měla být milníkem, jenž potvrdí vyzrálost a um mladého národa, který Evropané na základě pozitivní zkušenosti přivítají ve své prosperující rodině. Jak vzdálené dnešní realitě byly tehdejší sny…

Pro hladký průběh Eura bylo třeba postavit na Ukrajině stadiony, letiště a silnice. Tento „civilizační skok“, jak infrastrukturní rozvoj vláda nazvala, se sice podařilo zrealizovat, ale stavělo se draze a zisky putovaly do kapes právě vládnoucí nomenklatury. Spíše postsovětský než evropský přívlastek pak Ukrajině přisoudilo věznění bývalé premiérky Tymošenkové, kvůli kterému na stadionech chybělo hned několik evropských státníků. A byli to zrovna ti, kteří si fotbal nechávají málokdy ujít.

Pro spravedlnost je třeba dodat, že ukrajinští politici zdaleka nevyužili veškerý potenciál, který Euro k jejich sebepropagaci nabízelo. Ukrajina zanechala rozhodně lepší dojem než Peking 2008, Berlín 1936 nebo Tunisko 2005, ve kterém pod patronací autokrata Bin Alího proběhlo „veleúspěšné“ mistrovství světa v házené. Ne ale tak dobrý jako Soul 1988 nebo Španělsko 1982, kde byly velké sportovní akce dovršením úspěšného přechodu k liberálně-demokratickému politickému zřízení.

Jako civilizační posun bylo Euro vnímáno i ve druhé hostitelské zemi – Polsku. Za asi největší brzdu zdejšího rozvoje považují ekonomičtí experti i prostí Poláci nad pivem nedostatek moderních dálnic. Právě fotbalové mistrovství Evropy mělo být hlavní motivací pro dobudování husté dálniční sítě (pochopitelně s přispěním evropských fondů). Megalomanské plány sice vzaly za své, přesto se Varšava konečně dočkala dálničního napojení, které ji přímo propojilo s hlavním městem Německa. Poláci dálnici A2 otevřeli jen pár hodin před začátkem Eura a potvrdili, že věci dělají sice na poslední chvíli, ale zvládnou je. Pokračující bezproblémový tok evropských dotací do Polska navíc snižuje obavy ze splasknutí ekonomické bubliny nafouknuté jednorázovými investicemi do infrastruktury, před kterou experti varují na Ukrajině. V Polsku se bude stavět dál.

Zajímavé oživení přinesl fotbalový svátek i pro česko-polské vztahy. Desetitisíce Čechů si díky návštěvě Vratislavi všimli, že kromě bratrského Slovenska, bohatého Německa a alpského Rakouska máme ještě jednoho souseda, u kterého je hezky a Čechy tam milují, o čemž se nejlépe přesvědčilo národní fotbalové mužstvo. Věřme, že po sportovní stránce zevrubně diskutované vystoupení českých fotbalistů v Polsku otevře novou kapitolu mezilidských česko-polských kontaktů. Měsíční fotbalový karneval snad dal zapomenout stereotypům vycházejícím z husákovské propagandy 80. let, díky níž se o našich severních sousedech povšechně hovoří jako o zemi šedé, divné, smutné, studené a hladové.

S politikou se fotbal potkal i v Polsku. Vyšel z toho ale bez větší újmy. Velké obavy z utkání Polsko-Rusko vyústily jen v několik bitek rádoby fanoušků z obou stran a pár úsměvných politických komentářů béčkových politiků národně-konzervativní strany Právo a spravedlnost. Výkřikem do tmy zůstaly i výroky bývalé brankařské hvězdy a dnes poslance za stejnou stranu Jana Tomaszewského, který kritizoval povolání zahraničních hráčů s polskými kořeny do reprezentace. Ústa mu zavřela jeho vlastní strana, jejíž představitelé si jindy v prostořekosti nezavdají. Strategii polské reprezentace se navíc není proč divit. Kdoví kam by to na Euru polský manšaft dotáhnul, kdyby v jeho sestavě byli Podolski a Klose, kteří – ač rodilí Poláci – stříleli góly za Německo.

À propos k Německu: když němečtí fotbalisté ubytováni v čase mistrovství v Gdaňsku prohlásili, že „se zde cítí jako doma,“ žádné rozčilené komentáře polských nacionalistů to nevyvolalo. Sport porazil politiku na Ukrajině i v Polsku. Konečné skóre tedy 2:0.

Vít Dostál

Autor je analytikem AMO