Cigarety pro mladé?

Evropská unie i ministerstvo zdravotnictví vynakládají každý rok obrovské sumy na prevenci kuřáctví u dětí a mládeže a na osvětové kampaně o škodlivosti tabákových výrobků (a EU konečně přestala posílat dotace na pěstování tabáku, ač někdy pouze na oko).

Dále dochází k zákazu propagace tabákových výrobků v reklamách a ve filmech, což považuji za velice podstatné, neboť je prokázáno, že přítomnost tabákových výrobků ve filmu zvyšuje pravděpodobnost kuřáctví mládeže. Mladí lidé mají své první kuřácké zkušenosti spojené s idoly, referenčními skupinami nebo stylem života.

Na krabičkách se objevují čím dál větší a hrůzostrašnější varování, o jejichž efektivitě však pochybuji. (Sama jsem byla náctiletým kuřákem a vím, že z nich má člověk spíše legraci, protože skutečné následky kouření jsou příliš daleko, notabene když se člověk řídí krédem „nevěřte nikomu, komu je přes třicet“.) Za daleko účinnější považuji snahu o vyvrácení iluze, že jsou cigarety chlapácké, sexy nebo že umí vyřešit vypjaté situace v životě.

V České republice (dle zákona č. 40/1995 Sb.) je reklama na tabákové výrobky a rovněž sponzorování zakázány, pokud není dále stanoveno jinak (výjimku tvoří např. reklama ve specializovaných prodejnách tabákových výrobků nebo sponzorování motoristických soutěží). Nadnárodní tabákové společnosti však přišly na způsob, jak před očima všech porušovat zákon a zároveň provádět velice efektivní tzv. dark marketing.

Jeden takový příklad jsem měla tu možnost potkat na letošním Colours of Ostrava (ale dle webů byl k vidění i na Rock for People a Open Air festivalu), a to Urban Wave – tzv. písečnou stage. Její vstup ohraničovaly stánky ve tvaru krabičky od cigaret Camel (nechybělo ani varování ministerstva zdravotnictví), kde si lidé mohli zakoupit cigarety téže značky. Kouřit pak mohli na lehátkách na pískovém podkladě. Dominantou „pláže“ byl stříbrný svítící velbloud a od DJského pultu se linul svižný electro swing.  

Když tuto skutečnost konfrontujeme se zněním zákona o regulaci reklamy, je zřejmé, že zde dochází k jeho porušování. Aplikovat výjimky rovněž nelze, pokud nechceme tvrdit, že jmenované hudební festivaly jsou ve skutečnosti motoristickou soutěží nebo obří trafikou. Pokuta 2 milionů korun však zřejmě není dostatečnou hrozbou pro giganta takových rozměrů ani pro pořadatele festivalu. Zajímavým momentem je i to, že zatímco ostatní sponzoři měli své stage pojmenované dle svého jména (Semtex, Seznam apod.), Camel raději používá již zmiňovanou pseudo-značku Urban Wave. Pod touto značkou sponzorují nebo pořádají mnoho akcí po celém světě, zřejmě s cílem oslovit nové mladé kuřáky. Jak absurdně vedle toho vyznívá jejich „informační“ text o podpoře programů proti kouření mládeže.

Nejde tu přitom o ojedinělou fintu, jak obejít zákaz reklamy na cigarety. Je to typická vizitka globalizované tržní ekonomiky. Velcí hráči (nebo též „landlordi“, jak je nazývá Zygmunt Bauman) již mají takové prostředky a možnosti, že pro ně neplatí stejná pravidla jako pro obyčejné malé firmy nebo jednotlivce. Stačí přece jen pár milionků na dobré DJs, pár tun písku a luxusní lehátka, a zákony jsou na vás krátké. Pokud ale budeme takové jednání tolerovat, přihlížíme zvyšování moci společností, jejichž zisky jsou vykoupeny miliony obětí, které kdysi uvěřily, že kouřit je cool. A zítra uvěří další...