Více moci uniformám?

„Je to nepříjemné, ale možná se ukáže, že toho bylo málo, co se dalo udělat, aby mohla společnost událostem zabránit tehdy, když se už staly, kromě toho, že mohla a může průběh událostí zkrátit pomoci rychlejších zásahů.“(.....) „I když je běžné pokaždé vycházet z toho, že někdo nese vinu, když se něco zvrtne a ztroskotá, není tomu tak vždy.“ Slova patří Davidu Jamesovi, vedoucímu Centra pro vyhodnocování hrozeb ze strany fanatických a zafixovaných osob Metropolitní policie v Londýně.

Breivik se hodně vymyká jiným teroristům, mj. pokud jde o úroveň plánování, účinnost a schopnost skrývat a utajovat svoji činnost před jinými atd. Jeho detailní „stafáž“ k dějinám, která navazuje jeho hnutí – ať už ve skutečnosti existuje či nikoliv – je nanejvýše neobyčejná a velice odlišná ve srovnání s jinými teroristy. Dokonce navrhl uniformy pro své „křižácké výpravy“. Máme-li věřit bývalé ředitelce norské tajné policie, která byla podle mnohých kvůli vyzrazení citlivých informací nucena odejít, "Breivika nemohla odhalit ani Stasi" (tedy nechvalně proslulá tajná policie bývalé NDR).    

„Je-li osoba dostatečně opatrná, bude muset být ten druh činnosti rozvědky, která může zachytit osoby Breivikova typu natolik zevrubný a obšírný, že nemůže být vykonávána v otevřené demokracii.“ Je tedy nanejvýš složité, aby se společnost chránila proti takové kombinaci nápadů a schopnosti tolik trpělivě vše plánovat po tak dlouhou dobu. Rozvědka pracuje vůči organizacím, jelikož tyto celky komunikují jako součást plánování, a část té komunikace prosakuje ven. Na jiné úrovni jsou tajné služby schopny vystopovat chování, které vyvolává poplach. Jednotlivec jako Breivik bude ostražitý a propracuje se k tomu, aby léčky obešel.

Stojí to za to, aby společnost opustila tu formu, kterou dnes má, aby mohla zabránit vzácným, leč katastrofálním událostem? Nakonec třeba bude nutné závěrem říct, že Breivik byl výjimkou. Neznamená to, že se něco takového už nemůže stát, ale že šance jsou malé a do popředí se tak dere otázka, zda to stojí za nové a nákladné úsilí, aby byla upínána bezpečnost? Když tak, mělo by to být podle reakcí USA po 11. září? Kritici je mají za nefunkční a přehnané.

Požadavky na nový druh bezpečnosti a jistoty po 22. červenci může vést k militarizaci civilní společnosti. Velká slova létala a stále občas – i když už ne tak často – létají vzduchem: Humanismus, více vlády lidu, tolerance, vina, to všechno nesmí být rozdělováno. Pomalu, ale jistě došlo k obratu od záplavy kytek a slov k novému a chladnějšímu realismu. Proběhla debata o mezích civilní společnosti. Norský premiér pronesl řeč, kde padla slova „teror je zločinem, ale také obdobou války“. Podle něj teror vyzývá logiku, která je základem rozdělování odpovědnosti mezi armádou a policií. S napětím se čeká na zprávu Komise 22. července s návrhy na opatření, která dle názoru Komise jsou nutná na zlepšení pohotovosti v budoucnu. Není pochybu o tom, že to zahrnuje nové obdoby spolupráce mezi armádou a policií.

Možná budou uděleny výjimky z principu o tom, že armáda nemá řešit úkoly civilní společnosti. Toto už naznačila současná ministryně spravedlnosti, tehdejší ministryně obrany Grete Faremoová na přednášce loni v září. Velitel obrany (obdoba náčelníka Generálního štábu v ČR) Harald Sunde během téhož měsíce napsal, že přebudování armády otevírá možnosti pro kapacity, kterými může být v krizových situacích nápomocná civilní společnosti. To ale není záměr nijak nový ani sporný. Princip je ale takový, že veškerá pomoc od armády bude probíhat pod vedením policie. Problém se ale stále točí kolem toho, že se teror odehrává napříč definovanými a uznávanými hranicemi mezi válkou a zločinností. Nepřítel může být v zahraničí, ale klidně také doma a může využívat jak civilních, tak vojenských prostředků. Tato vágnost připustí militarizaci společnosti se sloučením úkolů v policejní-vojenský komplex.

V závislosti na síle teroristického útoku může vláda velení přenechat armádě. Jako akt války může být tedy považován leckterý teroristický čin a mít definiční moc může vláda samotná. Je to znepokojivé pro ty, kteří si mysleli, že existuje důvod, proč tzv. demokracie neprostupně rozdělují mezi civilní a vojenskou mocí. Bez nesporné a účinné kontroly a vedení politického vedení bude moci uniformovaná moc vyzývat to, co politické vedení rádo označuje jako „vládu lidu“. To platí i v Norsku.

Lidé byli nezákonně odposloucháváni, „teroristická policie“ norské Domobrany byla zrušena za nemalé míry povyků. Několikrát v novodobých dějinách vláda ve vší tajnosti nařídila nasazení vojáků proti demonstrantům. Nejznámější případ takového rozhodnutí se udál roku 1979, kdy vyvrcholily protesty proti tomu, aby řeka Alta, přední turistická atrakce Finnmarky v nejsevernější části Norska, byla využita za účelem výroby elektřiny, a tak do velké míry znehodnocena. I taková vláda, která se tváří, jako kdyby jí nešlo o žádnou změnu mocenských poměrů mezi policií a armádou může bez demokratických pravomocí za jistých okolností bezkompromisně prostřednictvím své prodloužené ruky nedemokraticky sáhnout po donucovacích prostředcích.