Indiáni v Kolumbii: pryč s armádou!

Ozbrojenci  ze skupiny FARC začali 9. července ostřelovat stanoviště policie v Toribio. To není v Kolumbii, a vůbec už ne v tomto neklidném regionu nic nového. Na pomoc přispěchala armáda. Kvůli přestřelkám musela řada obyvatel opustit své domovy. Ani  to není nic zvláštního – v Kolumbii žije aktuálně asi pět miliónů obyvatel, kteří převážně díky desítky let dlouhému konfliktu byli vyhnáni ze svých domovů – říká se jim „desplazados“ a řada z nich žije na ulicích větších měst.

Toribio a okolní zónu obývají převázně indiáni. Ti mají své  vlastní zákony, své vlastní představitele („cabildos“) a i strážce pořádku („guardia indigena“). Hory v okolí Toribio nekontroluje stát, ale guerilla FARC.

 Já jsem shodou okolností v této době zdolával nedalekou horu Nevado del Huila. S dalšími třemi kolumbijskými kamarády jsme byli pravděpodobně první turisté u této hory v posledních dvaceti letech po obřích sesuvech, které zpustošily celé údolí. Posledního policistu a vojáka jsme viděli ve správním středisku oblasti - Belalczaru. Dále jsme pokračovali (samozřejmě se speciálními povoleními od místních samospráv) krajem, který má pevně pod kontrolou guerilla. FARC s vesničany vychází relativně slušně – jinak by v oblasti nemohla fungovat.

Vraťme se do Toribia. Místní indiáni po útoku FARC vyslovili  rázný požadavek:  nechceme v našem kraji ani vojáky, ani policisty, ani guerillu – všechny je vyženeme, chceme si vládnout sami, nechceme neustále žít v epicentru konfliktu mezi armádou a guerillou. Požadavek možná pochopitelný, ale sotva reálný. Navíc kdo by po oficiálním odchodu armády garantoval, že se zóna mohla stát klidným působištěm FARC.

Do Toribia přijel situaci uklidňovat i samotný prezident Santos, spolu s ním i spousty vojáků. Přijíždějící novináři byli na silnicích ovšem paradoxně kontrolováni členy FARC! Ti se na svých kontrolních stanovištích ochotně nechali fotografovat. Během konfrontací navíc kolumbijská armáda ztratila v oblasti letadlo. Ihned rázně odmítla jeho sestřelení vojáky FARC. Kolumbijské armádě se stejně jako FARC nedá věřit ani slovo. Po čtrnácti dnech konečně stát konečně vyjednal s mísními komunitami předání černé skříňky. Právě v těchto dnech jsme kempovali pod vrcholkem Nevado del Huila, nejvyšší kolumbijské sopky. V noci jsme slyšeli v protějších horách exploze. Vzdušnou čarou jsme byli od neklidné oblasti pár kilometrů, pochodem několik dní přes těžko přístupné hory.

Prezident Santos odjel z Toribia. S indiány se nedohodnul. Ti  skutečně začali organizovaně vyhánět policii a armádu. Vojáci do davu pěti set obyvatel naštěstí nezačali střílet a slzný plyn nebyl dosti účinný. Místní rychle rozebrali některá jejich stanoviště. Obrázek brečícího vojáka, kterého odnášejí indiáni, obletěl celou Kolumbii – pro některé hrdina, pro jiné terč posměchu. Mezitím jako by ze scény zcela zmizela FARC!

V horské oblasti, kde vládne guerilla jsem strávil několik týdnů. Ze svého pobytu mám pouze pozitivní vzpomínky – lidé jsou příjemní, pohostiní. Na venkově je bezpečno, téměř se nekrade – odpočinek od velkých měst, kde člověk musí být neustále ve střehu. Místni vesničané samozřejmě vědí, kudy se guerilla v horách pohybuje, kde má základny, kde má pěšinky. Jestli s nimi sympatizují nebo ne nedokážu odhadnout. Pokud jdete hlouběji do hor s lokálním vůdcem, nebudete mít žádné problémy. Na většinu míst můžete i sami. Místní Vám vždy poradí a v žádném případě Vás nepustí do nebezpečných oblastí.

Guerilla místní obyvatele respektuje a nevyvolává zbytečné konflikty. Navíc spousta místních obyvatel má známé v řadách guerilly. FARC nabírá nové členy v těch nejchudších částech společnosti, často i nezletilé. Říká se, že ti, kteří celý život jedli jen jednou denně, dostanou v řadách guerilly dvě jídla.

Guerilla ovládá i některé oblasti s turistickými památkami a velkým přílivem domácích i zahraničních turistů. Většina násilí v Kolumbii je způsobena bandity, loupežnými gangy – jde často o zbytky polovojenských jednotek, které původně měly rozprášit FARC, ale dnes už je nikdo nekontroluje.

V horách, o kterých píšu, vládne velká chudoba. Většina obyvatel je bez práce. Někteří mají štěstí a pracují za minimální mzdu – asi 5500 Kč. Například v dolech na síru, 12 hodin denně. Poslední smrtelná nehoda se tu odehrála před dvěma lety. Ostatní žijí z čeho se dá. Mají zahrádky, ti šťastnější i pár krav. Jedí hlavně rýži se zeleninou . Maso je sváteční. Mnozí emigrují do větších měst, kde ale nežijí o moc lépe. Místní žena mi povídá: „Ti, kteří se vracejí z guerilly to mají těžké. Není tu žádná práce. Musejí do velkých měst, kde jim často nezbývá než krást a přepadávat. Někteří se zase vracejí zpátky do guerilly.“ V Kolumbii je velká nezaměstnanost a vesničané postrádají vzdělání. Přesto v horách vidíte usmívající se veselé a velmi přátelské lidi, kteří Vás ochotně pozvou na kafe.

Pokud byste chtěli místní vesničky navštívit, cesta se protáhne. Stát v této oblasti nepostavil příliš infrastruktury. Mezi dvěma hlavními kolumbijskými údolími a většími městy Popayán a La Plata vedou dokonce tři silnice – tedy spíše polní cesty. Po té nejlepší  z nich potřebujete ke zdolání přibližně 120 kilometrů v ideálním případě šest hodin. Místní obyvatelé, kteří vidí v televizi moderní nákupní centra a infrastrukturu ve větších městech, se musí cítit zapomenuti státem. Jak ke konfliktu podotýká jeden můj kamarád z Bogoty: „Je třeba uvědomit si, že přítomnost státu neznamená jen přítomnost ozbrojených složek!“