Multikulti společnost byl idealismus

Sedmdesátá léta znamenala, mimo desetitisíců Surinamců, také příliv gastarbeiterů hlavně z Maroka a Turecka, a to po prvních Italech, Španělech a Řecích, kteří přišli už v 60. letech. Protože se očekávalo, že gastarbeiteři se budou vracet do vlastní země, nekladly se na jejich soužití ve společnosti téměř žádné nároky. Na práci na běžícím pásu nebo v docích nepotřebovali dělníci z nejchudších oblastí Maroka a Turecka holandštinu, a nebo něco znalostí západoevropské kultury. Vždyť tu byli jen ‘na čas’. Jejich předpokládaným cílem bylo vydělat peníze a vrátit se ke svým rodinám.

Jenže pak se vymyslelo, že tu tito mladí mužové jen tak vegetují a že se jim musí umožnit rodinný život. Ostatně to zaručují mezinárodní smlouvy, ale tehdy to bylo víceméně gesto bez promyšlení jeho důsledků. Ještě pořád s naivním předpokladem, že až budou mít gastarbeiteři dost naspořeno, vrátí se s celými, mezitím značně rozrostlými rodinami zpátky do země jejich původu.

V rukavičkách

Slovo ‘gastarbeiter‘ se v Nizozemsku za nějakou dobu zaměnilo za ‘cizinec‘, svého času za eufemismus ‘imigrant’ a později za ‘alochtonní’ obyvatel. V posledních letech se také objevují tendence nazývat přistěhovalce mlhavými jmény jako ‘spolunizozemec’ nebo ještě paradoxnější ‘nový Nizozemec’’. Jakoby pojmenování něco mohlo změnit na náladách, politických a sociálních konfliktech a propasti, která se přes všechno úsilí mezi některými skupinami alochtonních a autochtonních obyvatel vytvořila.
 
Jak k vytvoření této propasti došlo, na to se udělalo už nepočítaně průzkumů, raportů a statistik, ale závěr je jen jeden: Nizozemsko ’si za to může’ z velké části samo. Naivita, s jakou se očekávalo, že se problémy samy vyřeší, ne-li se rozpustí jak pára nad hrncem, byla zrovna tak velká jako pokrytectví, s jakým se v minulosti vše přikrášlovalo. S přistěhovalci zacházelo jak v rukavičkách. Nějaká integrace? Ach, to přijde později, samo. 

Přistěhovalci v Nizozemsku ‘hrají všemi barvami’ - jen v Amsterodamu žije 179 národností. Velká část přistěhovalců si vede v holandské společnosti docela dobře a obohacuje ji koloritem exotické kuchyně, neobvyklého vzhledu, jistého temperamentu a jiných zvyků. První jihoevropští imigranti se stali přínosem v kalvinisticky chladné a přestřízlivé společnosti. Také Indonésané, Číňané a před nedávnou dobou také třeba íránští a afghánští utečenci našli v Nizozemsku vcelku bezbolestně své místo. Po desetiletí se však vědomě nevěnovala dostatečná pozornost soužití s rostoucími hlavně tureckými a marokánskými islámskými menšinami.

Levicové politické křídlo, kdysi v minulosti na barikádách proti třem ‘k’: kostel, knajpa a kapitál, se klidně smiřovalo s jednou mešitou za druhou. Zásady jako sekulární stát a emancipace, nebo aspoň rovnoprávnost žen, přestaly být  samozřejmostí. Od nevzdělanosti, krevní msty, kriminality, chybějící sounáležitosti s nizozemskou společností, nepřítomnosti jakékoliv sebereflexe a smyslu pro humor, zneužívání sociálního systému, rostoucího náboženského fanatismu až po útoky na svobodu slova, barbarské obřízky, import partnerů ze země původu a pokrevní sňatky: před tím vším se schovávala hlava do písku. Jakmile už se někdo odvážil problém nastínit, byl z ‘vlastních řad’ obviněn z rasismu a diskriminace. Problémy se bagatelizovaly a nebo sváděly na rozdíly v kultuře. Politická korektnost zakroutila krkem každé debatě.

 Respekt

A tak má Nizozemsko jako společnost docela kocovinu ze skoro třiceti let přimhuřování očí. Přistěhovalce jsme však naučili jisté asertivitě. Někteří marokánští, turečtí, ale i surinamští a antiliánští usmrkanci umí slovo ‘diskriminace’ jako jedno z prvních. Jejich někdy pořádně vykolejení starší bráchové pak ovládají kromě všestranných kriminálních dovedností holandské nadávky, a to s neuvěřitelnou bravurou (každé sprosté slovo dostane ještě jako předponu rakovina) a uplatnují je hojně v jejich neuspokojivém životě. Kromě všeho možného vyžadují však ‘respekt’. Jedna ‘hvězdička na obzoru‘ je fakt, že části dívek z islámských menšin se daří relativně lépe dosáhnout vzdělání a zařadit se do společnosti.

Stát nastrkal už miliardy do pokusů to všechno nějak napravit. Odpověď je hlavně v důsledném vymezení hranic tolerance, ve výchově a vzdělání. Podtrženo a sečteno jsou však okolnosti, které hrají na ruku problémům a až antagonistickým pocitům ‘oni proti nám’, velmi komplexní. ‘Posadit je do letadla a poslat je zpátky odkud přišli’, to se dobře vykřikuje, ale je to neproveditelný nesmysl. Ekonomika a stárnoucí nizozemská populace přistěhovalce potřebuje a oni už dávno nejsou doma v Turecku, Maroku, a nebo někde jinde, ale v Nizozemsku.

Fotografie ze čtvrti na okraji Amsterodamu. Satelity na domech jsou v Nizozemsku známkou toho, že zde bydlí přistěhovalci   Foto: archiv autorky