Kam kráčíš, indická ekonomiko?

Indická ekonomika může na chvíli slavit, současný předseda vlády Manmóhan Singh totiž osobně přebírá dohled nad správou ministerstva financí. To výrazně podpořilo tolik potřebnou důvěru investorů, jelikož se moc a zodpovědnost dostala do rukou člověka, na jehož stole se nakonec stejně rozhoduje o osudu každé investice v zemi. Právě on je také autorem reforem z roku 1991 a jedním z těch, kdo je nastartoval a zaváděl do praxe, což vzbuzuje naděje, že jeho ruka vyvede indickou ekonomiku ze současné krize. Bohužel však dosud neexistuje žádný konsensus, který by jasně určoval, jakým způsobem se chce indická vláda s krizí vypořádat.

Počátky krize

Krize započala zpomalením růstu HDP, ovšem v závěru se přetransformovala v celkovou stagnaci, což vyvolalo řadu pochybností o schopnosti současné vlády řídit ekonomiku státu. Prvním nepochybným ukazatelem počátku krize byl již zmíněný úpadek růstu HDP, který ve fiskálním roce 2009-10 dosáhl 8,4 %, zatímco v roce 2011-12 klesl na 6,5 %. Pranáb Mukhérdží, nyní již bývalý ministr financi, se před svou rezignací hájil tím, že ačkoliv HDP čelí v současnosti poklesu, stále patří mezi celosvětově nejrychleji rostoucí HDP. Co však už nemohl tak jednoduše zamést pod stůl, byl fakt, že růst průmyslu o 8,2 % v roce 2010-11 se snížil na pouhá 2,8 % a lze říci, že krize zasáhla všechny sektory ekonomiky. Export se v minulém roce propadl z 33 % na letošních 20 %, což samozřejmě vedlo ke zvýšení deficitu platební bilance zahraničního obchodu, a to i přes depreciaci rupie o 27 %.

Výzvy, před kterými premiér Manmóhan stojí, jsou tudíž jasné. Indická ekonomika musí nabrat nový směr, je třeba posílit export a rozvoj průmyslu, stabilizovat měnu a pokud možno snížit či alespoň udržet inflaci v bodě, ve kterém se nyní pohybuje.

Stagnace a inflace

V jedné z analýz současné vlády publikovaných 9. července 2012 v The Economic Times označil C. Rangarádžan, současný ekonomický poradce premiéra, za brzdu indické ekonomiky pokles investic a infrastrukturu, kvůli jejímuž katastrofickému stavu se zpožďuje či úplně znemožňuje zásobování. Na otázku, zda by budoucímu vývoji indické ekonomiky pomohlo snížení úrokové sazby, což se teď právě děje v evropských bankách, odpověděl: „V Evropě dochází k pomalému růstu, ovšem je zde patrná nízká míra inflace. V Indii jsme ale nyní svědky celkové ekonomické stagnace a vysokého inflačního růstu.“ Potvrdil také, že úrokové sazby se nesníží, pokud nejdříve neklesne inflace, která se v současnosti pohybuje okolo 9 %. Na otázku, co by měla vláda dělat pro snížení schodku v platebních bilancích, Rangarádžan odvětil, že Indii může pomoci jedině zavedení několika opatření, která by výrazně zjednodušila přístup zahraničních investorům ke státním dluhopisům či na trh s akciemi.

Cesta z krize tedy nutně souvisí s omezením dovozu, k čemuž do určité míry dochází samovolně. Z důvodu celkově nižšího zisku a výnosů značně poklesl příliv zlata do země. Indická vláda navíc plánuje zvýšit produkci uhlí a omezit jeho import s nadějí, že prohlubující se krize v Evropě a propad růstu v Číně by rovněž mohl přinést snížení mezinárodních cen ropy.

Nevůle investovat

Řešení celé situace leží podle Rangarádžana v oživení investic. To ale musí být provedeno bez navýšení fiskálního deficitu (který se vyšplhal na 8 % HDP) a bez růstu deficitu platební bilance. Jako další východisko z této situace také vnímá omezení dotací, jež v posledních osmi letech vybujely nezdravým způsobem. Pokud se to podaří, pak si Indie bude schopna znovu vytvořit tzv. fiskální prostor, který umožní navýšit investice v zemi bez přítomného rizika nárůstu inflace a dalšího rozšiřování propasti mezi dovozem a vývozem.

Rangarádžan zdůrazňuje, že ekonomiku nebrzdí pouze již zmíněná nerozvinutá infrastruktura, ale také nedávné nařízení vlády, které přímo určuje veřejným podnikům, aby své zisky neukládaly do bank, ale místo toho je reinvestovaly a zpětně z toho profitovaly. Takové rozhodnutí však zcela popírá spontánnost soukromých investic a naopak směřuje k „Stalinskému diktátu“. Málokdo si pak položí otázku, proč veřejné podniky a rovněž privátní firmy preferují „sedět na penězích“, namísto aby je investovaly. Komerční banky jsou doslova zaplavovány vklady peněz, na druhé straně poptávka po půjčkách zůstává minimální. To dospělo až do bodu, že banky odmítají přijímat další peníze. Průmysl postrádá zakázky a ekonomika trpí všeobecnou nevůlí investovat. Ve chvíli, kdy si položíme otázku proč, se tak kruh uzavírá: převládající vysoké úrokové sazby.

Optimální cesta z krize

Jakým směrem by se tedy měla indická ekonomika vydat nyní? Názory na vývoj v minulých letech se rozchází, nicméně výzvy, kterým čelí Indie v současnosti, jsou víceméně zřejmé a umožňují tak relativně málo prostoru ke spekulacím. „Probuzený slon“ už si nemůže dovolit další otálení a polovičatá řešení, která naplňují pouze záměry politiků. Teorie i praxe ukázaly, že k oživení poptávky vedou pouze dvě cesty - první z nich představuje navýšení státních výdajů ke stimulaci spotřeby a druhá snížení úrokových sazeb k podpoře investic. Již zmíněný 8% fiskální deficit centrální vlády okamžitě vyřazuje první možnost, nabízí se nám tedy pouze ta druhá. Snížení úrokových sazeb nejenže popožene rozvoj průmyslu, ale také poroste daň z příjmu, což pomůže překlenout schodek státního rozpočtu.