Rovnost před soudem začíná až za jeho vraty

Podobně přináší dilemata i možnost zvolit při uzavření smlouvy rozhodčí doložku nebo pravomoc státních soudů. Kde navíc v případech s mezinárodním prvkem či obchodních věcech lze předem vybírat ještě i to, který státní soud sjednat jako příslušný. Každá volba má svá pro a proti. Obvykle teprve až propukne spor, tak se podle jeho povahy ukáže, zda bylo pro dotyčnou stranu lepší se třeba spolehnout na uvážlivost a formální rozhodování českých soudců, nebo raději volit možná nákladnější sudiště v cizině, popřípadě spíše sjednat pružnější (ale bez možnosti odvolání) arbitráž.

Tak jako kdybych si mohl z jídel vybírat, až budou všechny varianty přede mnou na talíři, tak i zde člověka láká možnost odsunout okamžik těžkého rozhodování na později. Nikoliv tedy sjednat, jak je to obvyklé, že v případě sporů rozhoduje výlučně ten který soud, nebo výlučně rozhodci. Ale dohodnout, že teprve při zahájení sporu si žalobce bude moci vybrat, kde řízení o sporu zahájí.

Sjednání neexkluzivní jurisdikce určitého soudu není v mezinárodních transakcích neobvyklé. Koneckonců i příslušné evropské nařízení počítá s tím, že strany si mohou sjednat příslušnost určitého soudu, která nebude výlučná. Poněkud složitější téma je, zda lze takto sjednat i možnost volby mezi státními soudy a arbitráží. Tedy ponechat obě možnosti otevřené až do vzniku sporu, kdy teprve se žalující strana rozhodne, zda předloží žalobu soudcům či rozhodcům.

Před několika lety se náš Nejvyšší soud při výkladu zákona o rozhodčím řízení přiklonil k názoru, že taková možnost sjednání „opční“ rozhodčí doložky dána je. Poměrně přesvědčivě pak zdůvodnil, že jestliže zákon dává možnost sjednat pravomoc rozhodců pro rozhodování sporů mezi stranami, není to na překážku sjednat takovou pravomoc jako alternativní, tedy vedle obecného soudu.

Je ale možné zajít ještě dále a sjednat takový výběr z více alternativ asymetricky, jen pro jednu ze stran smlouvy? Zatímco druhá má pouze jediné výlučné místo, kam spor předložit, pokud bude sama žalobcem? V červnu například ruský Nejvyšší obchodní soud ve sporu Sony Ericsson s ruskou telekomunikační společností zvrátil názor nižších soudních instancí a přiklonil se k názoru, že asymetrická rozhodčí doložka umožňující jedné straně vybrat si mezi soudem a arbitráží, zatímco druhé zbývá jen to druhé, je nepřípustná. Odůvodnil to údajně nepřípustnou nerovností stran. Jde o nejnovější příspěvek k rozpolcené mezinárodní praxi, kdy např. v USA je asymetrické ujednání o pravomoci spíše akceptováno, ne už tak v kontinentální Evropě.

Důvody pro nepřipuštění takového ujednání, zvláště mezi poučenými a silnými korporacemi, jsou spíše pochybné. Jistě, rovnost je jedním z největších pilířů jakéhokoliv spravedlivého procesu. Od okamžiku zahájení řízení musí být s oběma stranami nakládáno stejně. Není ale důvod, proč tento požadavek předsouvat už do výběru sudiště. Jednak tam ještě nejde o procesní právo, protože proces se zahajuje teprve žalobou. A hlavně – důvody pro rozlišení jsou mnohdy velmi legitimní, zejména při finančních transakcích. Tam je to věřitel, který nese zásadní riziko, zda poskytnuté finanční prostředky dokáže vymoci zpět, a je pochopitelné, když si k tomuto vymíní větší škálu možností než má druhá strana. Uznávané mezinárodní úvěrové standardy Loan Market Association ostatně také počítají s asymetrickým ujednáním umožňujícím volbu věřiteli. Rovnost smluvních stran nemůže být fetišem – své místo má mít jen tam, kde je nezbytná a odůvodněná.