Etnopediatrie a indiáni. Návrat ke kořenům civilizace

Dovoluji si tedy lidské dějiny rozdělit na dva  základní vývojové stupně, epochy: neakumulační akumulační. Nástup  nové epochy nás začal výrazně měnit. Dnešní  členové naší euroatlantické  civilizace jsou jejími typickými představiteli. Výsledky bádání  kulturních antropologů a etnografů jakými byli  zejména Claude Lévi  - Strauss, Margaret Meadová, Bronislaw Malinowski, či Ruth Benedictová a  další, nám přinášeli zprávy o zbývajících členech  komunit přírodních  národů, o jejích zvycích a kultuře. Tehdy nám začalo docházet, o co  jsme při cestě za materiální akumulací a honbou za mamonem přišli a že  v mnohém jsme se vydali špatným směrem.

Dosáhli jsme sice vynikajících technických úspěchů, tedy  takzvaného technického pokroku, ale naopak  jinde jsme zaostali či spíše se dostali na slepou kolej. A tak jsme se  začali navracet ke kořenům civilizace, k přirozenosti. Či jsme se spíše o  tyto návraty, které jsme začali označovat jako etno, začali snažit. A tak vznikala etnobotanika, etnozoologie, etnometeorologie,  etnomedicína, v nedávné době etnomuzika či etnomóda, atd.

Ve zcela nedávné době řada autorů stojících na pomezí psychologie, psychiatrie, medicíny a pediatrie začala upozorňovat, že i v jejich oborech je možné se přiučit u dávných přírodních komunit. Začali upozorňovat, že právě  i při výchově dětí jsme se nevydali zrovna dobrým směrem. Mnozí byli dříve přesvědčeni, že staré způsoby  jsou k ničemu, že jsou překonané  a že moderní svět potřebuje moderní progresivní metody výchovy dětí a rodičovství. Jenže chyba lávky.

Dávné kultury byly  přece životně závislé na výchově zdravých a silných osobností i po stránce psychické, aby jejich komunity i nadále vzkvétaly.  Matky a otcové  při výchově svých dětí udržovali přirozenost okopírovanou od přírody, od zvířat. I tam viděli mateřský pud, rodičovskou lásku a snahu vychovávat silné jedince. I tam viděli, a dodnes vidí, takové drobnosti, že mláďata savců pijí mateřské mléko podle své potřeby a chuti. A to je jistě ta správná cesta, k níž se  navrací  ti odborníci, kteří přidali předponu „etno-„ právě k pediatrii.

Dítě určuje rytmus

Etnopediatři jsou přesvědčeni, že je to  jediné správné řešení, správný návrat. Knihu Meredith F. Smallová Naše děti, naše světy jsem si přečetl s velkou chutí.  Já sám jsem za léta strávená mezi indiány Amazonie zažil řadu okolností, které závěry plynoucí z této publikace potvrzují. Nevzpomínám si například, že bych tam viděl plačící či řvoucí mimina a děti. V celé komunitě byla vždy  pohoda. Žádný zvýšený hlas, křik, řev, ryk, shon, frustrace, vyhrožování,  tresty….. Dalo by se říct božský klid. Ženy-matky  téměř nikdy neodkládaly svá mimina. Neustále je nosily na boku  či v šátku nebo popruhu, i když sbíraly suché klestí, kukuřici nebo lovily ryby do sítí.  

V roce 1978 jsem jednou jsem u Kofánů v ekvádorské Amazonii viděl ženu, jak se vrací z lesa s nákladem klestí na zádech a s miminem na boku. Před sebou měla hlubokou rokli, kterou protékal potok. Indiáni přes ni  položili kmen stromu místo mostu. Jen přejít po tomto „mostě“ vyžadovalo soustředění. Žena po něm začala přecházet, když tu, asi uprostřed, se lidské mládě rozhodlo, že se  napije z prsu.  Už vidím, jak by reagovala každá žena z naší civilizace: “No přece chvilku počkáš, než přejdu rokli, ne?“  Jistě o nic nešlo, jen o pár metrů. Jenže indiánka se zastavila, a zatímco balancovala nad propastí, dala svému dítěti napít.

Dítě má prostě u indiánů přednost ve všem a kdykoliv. Indiáni podvědomě  cítí, že dítě je jejich budoucnost, že bez nich etnikum nepřežije. Nepřemýšlejí však o tom racionálně jako my, ale  jednoduše dětem vycházejí  ve všem vstříc. Dítě samo si určuje svůj vlastní rytmus dne, ne vědci a odborníci jako u nás. Z dítěte pak roste osobnost svobodná, vyrovnaná, silná, odpovědná sama za sebe. Jistě i společné spaní celé rodiny, tedy matky, otce a několika jejich dětí,které se odehrává v obrovské rodinné hamace (závěsné  lůžko), hraje svoji roli. A nikdo si nestěžuje, že se tlačí, že nemá dostatek prostoru či pohodlí nebo, že se děti vrtí a vyrušují. Ti maličtí  v noci totiž  nepláčí a nevyrušují. A usínají bez zvláštních rituálů a hraček, jen se houpají s celou rodinou v hamace.

Vzorce chování určuje prostředí

Samozřejmě každé odlišné prostředí  ovlivňuje tyto vzorce chování a výchovy. V bohatých a úrodných oblastech deštných lesů Amazonie se rodí spousty dětí. Manželských i nemanželských. Nikomu to nevadí. Potravy je tady dost. Matky Eceejů v peruánské Madre de Dios, Kofánů v ekvádorské Amazonii nebo Yek´wanů v povodí Orinoka, kde jsem v uplynulých čtyřiceti lety postupně žil, rodí mají desetkrát  i patnáctkrát. Vysoká, až třicetiprocentní dětská úmrtnost samozřejmě způsobuje, že do dospělosti vstoupí jen ti nejsilnější a nejschopnější jedinci.

Jedná se o přirozený výběr, o nutný proces, bez kterého by kmen nepřežil.  Vysoký počet novorozenců  vyžaduje, že do procesu výchovy se aktivně zapojí nejen starší sourozenci, ale i babičky. Není pro ně neobvyklé, že si děti svých dcer, své vnuky, adoptují a starají se o ně se svými manžely. Tento jejich nový úkol je tak emocionálně silný, že se těmto babičkám, kterým může být  kolem třiceti pěti, čtyřiceti let, opětovně obnoví činnost mléčných žláz a jsou schopny kojit.  Děti mají pochopitelně volný vstup ke všem rodinám, ostatně  celá generace jejich rodičů, jsou i jejich rodiče. Všude u nich dostanou najíst, všude jsou vítány, ale přesto dobře vědí, kdo jsou jejich biologičtí rodiče. Jinými slovy, placky „kasave“ z manioku jsou všude dobré, ale doma jsou nejchutnější.

Naopak v chudších oblastech Brazilské vysočiny, kde je i málo zvěře, je porodnost výrazně nižší. V této části Amazonie je mezi indiány rozšířena matrilokalita, kdy muži chodí žít do sídel svých manželek. Nemá-li dívka svého manžela, není zajištěn pokrm, a tím i existence novorozeněte. V případě, že taková dívka přijde do jiného stavu, což jsem osobně zažil u „mých“ Yawalapitiů na horním Xingú, dojde ke smutné, ale nutné akci. Dívka tehdy odešla porodit do pralesa, ale narozený plod zahrabala do země. Vrátila se sama a byla přijata, jakoby se nic nestalo, protože se to od ní očekávalo. Pro nás je to šok a vlastně vražda,  ale v jejich kulturním areálu je to běžná, povinná nutnost. Dívka byla prostě loajální vůči své výchově. Takový je zákon  jejich etnika, zákon jejího přežití. Novorozeně bez otce by bylo komunitě jen na obtíž. A existence etnika, komunity, je důležitější než život jednotlivce.

Vidíme, že vzorce chování a rodičovství jsou  úzce vázány na životní prostředí, na přírodu. Vše je pak správné.  Oba případy, vysoká dětská úmrtnost  či zabití nežádoucího potomka, jsou vlastně součástí jejich přirozené autoregulace porodnosti.

Výsledkem je neexistence hladomorů a stálý dostatek potravy pro členy komunity. Ostatně šaman má za úkol regulovat i případné lovecké nadšení mužů, takže se loví pouze z nutnosti. Logicky není smyslem vybít všechnu zvěř a ryby s cílem nacpat si břich. Z toho vyplývá, že součástí diety bývá často i hlad, což vůbec nikomu nevadí. V době sezónního nedostatku zvěře a ryb, nastupují ženy s dětmi a sbírají drobné živočichy, ovoce, houby. Samozřejmě v doprovodu lidských mláďat nesených na bocích žen a neustálých úsměvů všech.

Cestami pudů a instinktů

Jak si to vše vysvětlit? Jak to, že tito členové přírodních národů se chovají k svým dětem tak přirozeně a asi lépe než my? Možná je to jednoduché. Mají přece za sebou tisíce let života v lůně Matky přírody. A jako každé lůno i toto předává členům přírodních etnik vnitřní neviditelné hodnoty. A tou základní hodnotou je přirozenost. Členové přírodních národů tisíce let přirozeně imitovali přirozenost přírody ve svém okolí, a tak vznikala i přirozená výchova dětí. My jsme se přirozenosti vzdálili „díky“ své sofistikované racionálnosti. Ta mimo jiné potlačila racionálně těžko vysvětlitelné jevy jako instinkty, pudy, tušení, znamení. Děti jsou zrcadlem společnosti. Ta naše je uspěchaná, frustrovaná, rozpolcená, nejistá, nemocná, nepřirozená, plná uměle vytvářených vzorců chování. Čím více se snažíme vychovávat, tím více jsme neúspěšní. Indiánská matka vychovává tak, že to vlastně není ani vidět. Řídí se cestami pudů a instinktů. Jak jinak si třeba vysvětlit indiánský zvyk couvade. Indiánský otec se chová jako žena před, při a po porodu. Je schopen dokonce i na sebe přenášet porodní bolesti. Před mnoha lety jsme se tomu smáli. Nyní již ne, protože jsme zjistili, že to u nich opravdu funguje. Přítomnost našich mužů při porodu je vlastně výsledkem našeho ponaučení od indiánů a jejich couvade.

Předpokládám, že etnopediatrie se dávným způsobům chování rodičů a jejich výchově dětí u přírodních národů nebude už vysmívat. Kulturní antropologie nám totiž již před více než sedmdesáti lety jasně naznačila, že naše technologicky vyspělá společnost není vždy ta nejlepší, nemá vždy absolutní pravdu. Dokázala nám, že i jiné civilizace, a mnohdy i ty, které jsme dříve nazývali jako barbarské, nám mají co říci a nabídnout. Již dávno jsme je začali nazývat přírodními národy. Velmi často jsme zaslepeni naším technickým a vysoce sofistikovaných progresem a domníváme se, že máme patent na rozum, tedy i na výchovu dětí. Většina z nás je stále přesvědčena, že rozmanitosti našeho zboží, které každým okamžikem inovujeme, je dokladem naší kulturní vyspělosti a naší pravdy. Chyba! Není. Každá společnost, i ta nejjednodušší, třeba lovců a sběračů v amazonských deštných lesích, má stejnou hodnotu jako třeba komunita makléřů a bankéřů z Wall Streetu. Vytvořila totiž vlastní, zcela identický a samostatný kulturní komplex stejně bohatý a kompletní, jako jakákoliv vysoce postavená společnost světa. A nemylme se, někdy je i mnohem bohatší.

Antropoložky Margaret Meadová a Ruth Benedictová napomohly tomu, že se ve dvacátých letech 20. století kulturní antropologie posunula od individuální psychologie a zaměřila se na roli kultury ve formování osobnosti. Založily myšlenkovou školu Kultura a osobnost, jejíž pohled byl, a stále ještě je, nesmírně důležitý pro studie rodičovství v různých kulturách. V jejich době byla představa, že by kultura mohla formovat osobnost, zcela radikální, dnes to považujeme za samozřejmé. Meadová byla průkopnicí průzkumů v terénu. Právě ona oznámila světu, že vedle našich způsobů výchovy existují i jiné, stejně platné, které mají osudné důsledky na formování dospělé osobnosti. Největším přínosem Meadové a Benedictové ke studiím o rodičovství byl názor, že způsob, jakým se rodiče chovají vůči svým dětem, kulturní pravidla utužuje. Rodiče svým dětem podvědomě předávají základní principy, pravidla a cíle. „Každý z nás je produktem své kultury, a rodiče jsou kanály skrze které jsme kulturní a sociální poselství obdrželi. Člověk je pružný tvor, může se učit a měnit se, může být ovlivněn druhými, a proto může kultura a rodiče ovlivnit, kdo jsme a co z nás jednou bude,“ dovoluji si parafrázovat Meadovou s Benedictovou. Jejich následovníci si myslí, že biologie nemá s chováním nic společného a že roli hraje pouze kultura.

Naopak zastánci sociobiologie jsou od sedmdesátých let minulého století přesvědčeni, že pro lidské chování a uvažování není biologie, tedy geny a hormony, pouze okrajovou záležitostí. Evoluční biologové dokonce tvrdí, že lidské chování podléhá pravidlům přírodního výběru stejně tak, jako chování jakéhokoliv zvířete. Každopádně „kulturní étos“ a hodnoty, které společnost přijímá za své, se předávají dál jednoduše proto, že prostě fungují. Na jisté úrovni lidé s tímto systémem hodnot podvědomě souhlasí a předávají ho dál. Společnosti slouží ekonomicky, jedincům slouží jak osobně, tak duchovně. Systém hodnot je však prakticky neviditelný, podobně jako již zmíněná výchova dětí. I když jsem žil s Yawalapiti několik měsíců, těžko jsem je mohl přimět, aby mi své hodnoty ukázali. A to i přesto, že jsem byl adoptován jako Atapana, byl právoplatným členem komunity a můj adoptivní otec byl dokonce šaman Guňitze z kmene Kuikuru. Ano, byl Kuikuru, protože přišel za svojí ženou Ayrikou do její společnosti podle zákonů matrilokality.

Rozdílné školy zabývající se lidským chováním existují dodnes. Některé tvrdí, že lidé jsou primárně kulturními tvory a že kultura řídí téměř vše, co jednotlivec činí i to, jak funguje sama společnost. Jiné tvrdí, že lidé nejsou výjimkou z pravidel přírodního výběru a že to, co si myslíme a jak se chováme, je výsledkem vyvinutých strategií, které se formovaly zároveň s naším druhem. Diskuse o dosahu biologie a kultury na lidské chování pokračuje, vrcholí. Autorka Meredith F. Smallová píše: „Diskuse příroda versus výchova se snaží objasnit, kterou část lidského chování řídí biologie a co formuje kultura. Je hybnou silou našeho chování biologie, tedy geny, hormony, svalová akce a mozek vysílající neurony? Nebo jsme natolik svobodní, abychom se od těchto fyziologických omezení oprostili a svůj způsob života „promysleli“?“

Posun k přirozenosti

Doufejme, dodávám, že nastal významný posun k přirozenosti. Vždy jsem hájil názor, že každá kultura je determinována svým životním prostředí. Vždy jsem to pokládal za zcela zásadní. Domnívám se proto, že nelze oddělit biologii, – tedy přírodu a kulturu, – tedy lidi, a proto třeba vznik vzorců chování či rodičovství je výsledkem souhry obou těchto fenoménů. Etnopediatři tento pohled zastávají více než ostatní dnešní vědci, a proto je etnopediatrie tak pozoruhodná. Kupodivu jej nepřevzala z diskusí příroda versus výchova, ani z rozporu mezi kulturními antropology a biology. Vděčí za něj nevýznamnému ruskému psychologovi Lvu Semjonovičovi Vygotskému, který v třicátých letech 20. století přišel s novým úhlem pohledu na děti. Cítil, že vývoj dětí nelze oddělit od společnosti a kultury a že ne všechny děti procházejí stejnými vývojovými kroky, jak se dosud předpokládalo. Jeho názorů se ujali právě první etnopediatři. Vliv kultury a biologie na lidské chování nezpochybňují. Jejich výchozí filozofie staví na skutečnosti, že způsob, jakým se děti vyvíjejí, myslí a chovají, je výsledkem obou. Pojem etnopediatrie poprvé definoval v roce 1963 Daniel Carleton Gajdusek, Slovák po otci pocházejícím ze Smrdáků a nositel Nobelovy ceny (1976), ale jako samostatný obor se zformoval teprve v průběhu poloviny devadesátých let 20. století.

Publikace kulturní antropoložky a etnopediatričky Meredith F. Smallové Naše děti, naše světy s podtitulem Jak biologie a kultura utvářejí našeho rodičovství je vpravdě vynikající. Je přínosná nejen pro nastávají rodiče, ale pro nás všechny. Nastavuje nám zrcadlo jací jsme. Jací jsme jako rodiče byli a kde se naše kultura se svými vzorci chování pohybuje. Knihu připravilo k vydání nakladatelství Dharma-Gaia a já už se těším, jak ji budu mít v knihovně vedle knih C. Lévi-Strausse, B. Malinowského, E. Taylora, M. Meadové, R.Benedictové, J. Liedloffové, M. Eliadeho, E. Nordenskiöldeho, T. Koch-Grünberga a dalších zvučných kulturních antropologů a etnografů, kteří obohatili naše znalosti o nás samých tím, že se vydali cestou terénního bádání mezi přírodními národy světa.