Proč prezident Klaus udělal svým posledním vetem chybu?

Prezident Klaus vetoval zákon o hospodaření s energií. Odůvonil to zejména tím, že jde o nadbytečnou regulaci ze strany státu a samozřejmě EU. Je však nutné vyjasnit, že se zde ve skutečnosti nejedná o žádný spor o volný trh. Na obecném principu, že volný trh je většinou efektivnější, než státní regulace, se s prezidentem jistě shodneme. To však neznamená, že veškeré státní zásahy jsou vždy kontraproduktivní. Liberální doktrína, ke které se Klaus hlásí, vychází z toho, že jednotlivci se na trhu rozhodují efektivně a státní ingerence by je neměla zbytečně omezovat. Tato teze je ale založena na několika nevyslovených předpokladech, zejména na nízkých transakčních nákladech, dobrých informací účastníků trhu, absenci externalit a hlavně na opakování transakcí.

Dobrý příklad je zde každodenní nákup rohlíků. Transakční náklady jsou mizivé, rohlík je velmi jednoduchý, externality jsou marginální a hlavně, transakce se každý den opakuje, čili případné chybné rozhodnutí je velmi snadno napravitelné druhý den. Volný trh tedy v případě rohlíků funguje skvěle a státní intervence by opravdu byla nadbytečná.

Bavíme-li se ale o sektoru budov, všechny tyto bariéry trhu jsou ve velké míře přítomné a proto rozumná regulace směřující ke snižování těchto bariér je oprávněná. Příkladem budiž třeba regulace statiky budov. Je to problematika příliš komplexní na to, aby jí každý jednotlivec byl schopen adekvátně porozumět a zároveň náklady případné chyby (zřícení domu) jsou fatální a nenapravitelné. Nastavení požadavků na statiku budov proto není v rozporu, ale naopak v souladu s volným trhem, protože eliminuje nekalou konkurenci padajících domů.

Pojďme nyní ke konkrétním připomínkám prezidenta Klause, které lze shrnout do čtyř bodů:

1. zákon zavádí energetické standardy, které prodraží stavby a nepřinesou benefit
2. zákon nutí stát i soukromníky rekonstruovat, když by sami nechtěli
3. zákon zavádí energetické štítky
4. zákon zakládá veřejnou podporu prodejcům jinak neprodejných technologií a auditorům

Bod první je nepřesný v tom, že požadavky na energetickou náročnost nejsou nic nového. V našem stavebním řádu jsou již od sedmdesátých let a od té doby se jen postupně zvyšují, což logicky vyplývá z neustále rostoucích cen energie. Druhá nepřesnost je strašení vysokými vícenáklady. Bavíme-li se o nízkoenergetických domech, tak ty se dnes staví již běžně. Pasivní domy mají vícenáklady na úrovni cca 5-10%, které se ovšem díky úspoře energie rychle vrátí. Co je ale nejdůležitější: směrnice zavádí požadavky na úrovni tzv. „nákladového optima“, tedy na ekonomicky racionální úrovni, což by každý liberál měl přivítat. Tím, že nákladovou optimalizaci provede stát pro všechny hlavní typy budov, značně ulehčí všem jednotlivcům, kteří potom nebudou muset tuto kalkulaci provádět sami. Zákon tak posouvá budovy k ekonomicky optimálnímu stavu za snížených transakčních nákladů.

Druhý bod je zcela chybný, protože žádná taková povinnost rekonstruovat domy ve směrnici ani v zákoně prostě a jednoduše neexistuje. Zákon pouze specifikuje na jaké úrovni rekonstruovat (opět podle požadavků postupně se zvyšujících od sedmdesátých let), ale pouze pokud se vlastník k tomu sám rozhodne.

Třetí bod – energetické štítky – mají za úkol snížit transakční náklady a komplexitu. Z příkladu domácích spotřebičů, kde již štítky jsou dobře zavedeny, víme, že spotřebitelé racionálně chtějí zohlednit informaci o provozních nákladech ve svém rozhodování, avšak potřebují k tomu jasný a uchopitelný nástroj. Podobnou funkci hraje i údaj o spotřebě u automobilů. Pokud víme z těchto odvětví, že štítky fungují a pomáhají spotřebitelům v jejich rozhodování, není jasné proč se jim hystericky bránit u budov. Nehledě na to, že štítky již jsou zavedeny několik let a aktuální novela jen logicky rozšiřuje jejich využití do oblasti transakcí s nemovitostmi.

Čtvrtý bod je manipulativní. Samozřejmě, že posun k energeticky úsporným budovám prospěje určitým odvětvím průmyslu, např. zateplovacímu. Ovšem stejně tak setrvání u stávajícího neutěšeného stavu plýtvajících budov prospěje zase jinému odvětví – energetickému. Jakékoli rozhodnutí někomu prospěje a je iluze myslet si, že lze rozhodnout zcela neutrálně. Je třeba se přiklonit buďto k úsporám anebo k výrobě energie. Troufám si tvrdit, že liberál spíše podpoří to první, protože se jedná o vysoce konkurenční tržní odvětví, kde mimochodem většinu trhu tvoří malé a střední firmy ve všech regionech, zatímco to druhé je mnohem méně konkurenční a kvůli přirozenému monopolu státem regulované.

Závěrem je tedy třeba shrnout, že Václav Klaus tentokrát ve své obhajobě volného trhu selhal. Kdyby si zákon lépe přečetl a zamyslel se nad jeho podstatou, musel by ho jako přesvědčený liberál, za kterého se rád označuje, okamžitě a s radostí podepsat.