Mamma Mia - nařízené usmiřování

Národní svaz právníků dokonce vyzval ke stávkové aktivitě právníků (což by u nás možná přineslo jízlivé poznámky typu: ať stávkují všichni a pořád). Na druhou stranu bankovní asociace, pojišťovací asociace a průmyslový svaz podpořily mediaci jako nezbytnou součást reformy justičního systému. Kontroverzní norma mezitím přinesla dvacetinásobný nárůst počtu mediačních institucí, a téměř sto tisíc žádostí o mediaci během svého prvního roku. Kritice však není konec a v říjnu bude o mediačním zákonu v italském stylu rozhodovat tamější ústavní soud.</p>

V Itálii patřili k prvním, kteří implementovali evropskou mediační směrnici 2008/52/EC. I u nás na začátku září vstoupí v účinnost zbrusu nový zákon o mediaci. Máme tedy očekávat něco jako v Itálii? Ne, o žádném stávkování právníků jsem zatím neslyšel, a český zákon zatím přináší spíše pozitivní očekávání. Evropská směrnice totiž nepožaduje po členských státech, aby mediaci nutně zavedly jako povinnou, a Italové jsou proto v tomto ohledu výjimkou. Česká norma se zaměřuje spíše na kritické prvky, jako je kontrola kvality činnosti mediátorů, vymezení náležitostí mediačních dohod a jejich vymahatelnost.

Přestože je italská mediace povinná, pouze asi ve třetině případů tam na mediační žádosti reagovali oponenti. Na rozdíl od žalobců totiž pro ně povinnost účasti neplatí. Necelá polovina z aktivně provedených mediací (takže necelá šestina z celku) pak skončila úspěšně. Je to hodně nebo málo? Při permanentně přetíženém soudním systému je i takové číslo velmi významné, a přináší soudům nemalé odlehčení (i když možná k mnoha z těchto dohod by došlo beztak i bez povinnosti v zákoně). A to zatím italská mediace není povinná pro všechny druhy sporů. Nejprve přišla pro mj. nemovitostní, bankovní a pojišťovací transakce, ale třeba i (v Itálii asi ne méně oblíbené než u nás) spory o pomluvy v tisku. Letos to bylo rozšířeno o některé nájemní vztahy a nehody v dopravě. (O tom, zda a jak funguje povinná mediace u sicilských kmotrů, zprávy nemám, ale kmotři – ať už v Itálii nebo jinde – se většinou jaksi obejdou bez soudů tak jako tak.)

Důležitým prvkem v českém zákoně je pozastavení běhu promlčecích lhůt po dobu, kdy mediace probíhá. To může být důležitějším motivačním prvkem než italské rozkazování. Věřitel tak neriskuje, že zatímco bude o svém dluhu vyjednávat, pohledávka se mu mezitím promlčí. Jinak by mediační vyjednávání mohlo být na straně dlužníka pouhou taktikou. Příslušnými pravidly o stavení promlčení však zákon o mediaci přehledným a jasným způsobem novelizuje pouze ustanovení obchodního zákoníku a dosavadního občanského zákoníku. Tedy norem, které již za rok a půl mají být nahrazeny novým občanským zákoníkem. Ten má sice sám své vlastní ustanovení o odkladu počátku běhu promlčecí lhůty resp. jejím stavení při mimosoudním jednání, ale toto velestručné jednověté ustanovení je velmi vágní. Kvalitou se nedá srovnávat s pregnantním vyjádřením vneseném zákonem o mediaci do paragrafů nynějších předpisů, a zbytečně může vyvolávat nejistotu a spory. A to jak ohledně počátku a konce „vyjednávacího“ období, tak i o tom, zda k dohodě o mimosoudním jednání vůbec došlo (nemusí být písemná, na rozdíl od mediační dohody podle zákona o mediaci). Po krátkém období kvalitní a jasné úpravy tak bohužel nastane čas „věštění“ a čekání na upřesňující judikaturu.

Možná pak přibude více soudních sporů o tom, zda k mimosoudnímu jednání došlo, než ubude soudních sporů tím, že se strany mediací dohodnou.