Proč se o vetu štítků mýlí nejen Klaus, ale i jeho poradce?

Prezident Klaus předminulý týden vetoval novelu zákona o hospodaření s energií. Zákon se mu nelíbil do takové míry, že ve zdůvodnění svého veta dokonce napsal: ;

"Svým pojetím a účelem se zákon řadí vůbec k těm nejhorším a svobodné společnosti nejškodlivějším zákonům, o jejichž podpis jsem byl jako prezident republiky kdy požádán. Je překvapivé, že takový zákon předložila tato vláda."

Opomineme-li několik mýtů a omylů, které okolo zákona panují, z věcného hlediska se prezidentovi nelíbily zejména požadavky na energetickou náročnost budov a energetické štítky. Z politického hlediska se pak prezidentovi nelíbí, že se jedná o transpozici směrnice přicházející z Evropské unie.

Veto prezidenta Klause jsem podrobil kritice ve svém předchozím článku. S touto mou kritikou nyní polemizuje prezidentův poradce Pavel Hasenkopf článkem, jehož zkrácená verze vyšla ve víkendových HN a jehož plná verze je vyvěšena na serveru Hradu, což mi, přiznám se, zalichotilo. Autorovi se tímto omlouvám za opožděnou reakci. Článek jsem bohužel nezachytil a až včera mě na něj upozornil kolega.

Nyní již k samotné polemice, kterou pro přehlednost rozdělím do tří částí. Omlouvám se za poněkud delší text, ale tak význačný oponent si zaslouží náležitou pozornost.

1) Forma kritiky

Pan Hasenkopf oceňuje, že otevřeně deklaruji své zaměstnání a zájem za který lobbuji. To mě velmi těší, protože je jeden z mála, který si toho všiml. Přitom to tak dělám pokaždé, a to právě proto, aby se diskuse mohla nést ve věcném duchu o argumentech a nezvrhla se v irelevantní osočování „no jo, ale vy to hájíte, protože to je pro vás dobré“. Ano, hajím, otevřeně to deklaruji a co víc, vůbec se za to nestydím. Dokonce, považte, jsem na to hrdý! Lobbing (ovšem v tom pravém slova smyslu) je totiž podle mě nutnou podmínkou fungující demokracie (jak tvrdím podrobněji zde).

Nicméně pro diskusi o oprávněnosti prezidentova veta je tato věc zcela irelevantní. Rozhodující by měly být jen a pouze věcné argumenty. Jakékoli narážky na osobu diskutujícího a spekulace o jeho motivaci jsou jen odváděním od podstaty problému, neboli ad hominem fallacy.

Přestože pan Hasenhof mě zdánlivě chválí za transparentní deklarování zájmu, který prosazuji, přesto tuto zavádějící argumentaci sám používá. Jednak tónem, jakým je celý článek napsán ("potrefená husa se ozvala", "lobbisté se činí", atd.) a jednak použitím argumentu "když zboží nejde na odbyt, tak si prolobbujeme výhodu".

Toto je bohužel naprosté míjení podstaty problému. Ano, tato regulace prospěje určitému segmentu průmyslu (úsporným technologiím), ale stejně tak udržování statu quo prospívá zase jinému segmentu (energetickému). Opodstatnění regulace je však o něčem zcela jiném: Je vyšší energetická efektivita ve veřejném zájmu? Prospěje občanům této země? O tomto je třeba diskutovat, v tom tkví podstata. Stejně tak, diskutovali bychom například o zavedení povinných dětských autosedaček, je nutné věcně zvážit přínosy a náklady pro společnost a není podstatné, zda za takové zavedení lobbuje samotný výrobce autosedaček, nebo třeba sdružení matek malých dětí. Navíc mohu pana Hasenkopfa ujistit, že sektor energeticky úsporných opatření je výrazně kompetitivnější, než sektor energetický, kterému zase prezidentovo veto konvenuje. Víme, kdo má tradičně ve Sněmovně silnou převahu, takže obava o podlehnutí lobbingu energetické efektivity je poněkud nemístná.

Celkově je takový způsob argumentace asi tak logický, jako kdybych já na kritiku pana Hasenkopfa reagoval tím, že on přece pracuje pro Václava Klause a proto je jasné, že bude hájit vše, co prezident řekne a udělá a jeho argumenty jsou tudíž nepodstatné. Byl by to ale útok na osobu diskutujícího a jeho motivaci a vyhýbání se podstatě věci a argumentům. Tuto argumentační taktiku odsuzuji a odmítám ji. Věřím, že šlo jen o nedopatření a budu se dále věnovat jen obsahové věcné diskusi.

2) Obsah kritiky: co pan Hasenkopf napsal

Věcné argumenty pana Hasekopfa lze myslím seskupit do tří tvrzení, aniž bych se dopustil jejich deformace. Parafrázuji a rozeberu je tedy postupně.

a) „Požadavky na energetickou náročnost se zavedly v 70. letech – jenže to byl socialismus a ne volný trh“

Jistě, u nás ano. Ale zajímavé je, že požadavky na energetickou náročnost se tehdy zavedly i v demokratických zemích. Skandinávské země s tím dokonce začaly už v 50. letech, po ropných krizích v 70. letech se přidaly mnohé další (např. Německo v roce 1977). Dnes má podobné regulace celý vyspělý svět, včetně USA. Nejde o žádný výstřelek, ale o naprosto standardní legislativu. Pro zájemce o podrobnější informace doporučuji tento report IEA. Jedno je tedy jasné: nebylo to socialismem, ale použitím zdravého rozumu a dospěli k tomu nezávisle na sobě na mnoha místech planety.

b) Budovy a spotřebiče nejsou totéž. Štítky u spotřebičů ano, u budov ne

Zde pan Hasenkopf sice poněkud vlažně, ale přece jen uznává, že uvalení takové povinnosti na výrobce spotřebičů je oprávněné, protože spotřebitel je ve slabší pozici a má omezenou možnost zjistit informace od výrobce. (Mimochodem, je v této souvislosti zajímavé připomenout, že novelu téhož zákona, která se zabývala právě energetickými štítky spotřebičů, Václav Klaus před necelým rokem bez námitek podepsal a o žádném útoku na svobodu tehdy nehovořil). Tento argument však u budov podle pana Hasenkopfa neplatí.

Není ovšem vůbec jasné, proč by neměl platit? Naopak, v případě nákupu budovy je kupující přece ještě v mnohem slabší pozici, protože náklad případného chybného rozhodnutí je v porovnání se spotřebičem mnohem vyšší. Koupím-li špatnou ledničku, během nějakých pěti let budu stejně kupovat novou a mohu své chybné rozhodnutí napravit. V případě budovy však velká většina lidí tuto druhou šanci během svého života už nedostane. Stejně tak technická složitost je u budovy přinejmenším stejně vysoká, jako u spotřebiče a možnost nakupujícího se v dané problematice informovaně rozhodnout bez štítku je proto omezena v obou případech.

Domnívám se proto, že pokud někdo připustí oprávněnost štítků u spotřebičů, musí, chce-li být konzistentní, se stejnou povinností souhlasit i u budov, které nakonec nejsou ničím jiným, než velkými spotřebiči.

c) Vnucování „dobra“ je pořád omezování svobody. To že požadavky budou nákladově optimální nelegitimizuje státní zásah.

Je podivuhodné, že ačkoli své děti všichni bez váhání učíme, že plýtvat čímkoli se nemá, v dospělosti najednou řada lidí začne až dětinsky obhajovat své právo na iracionální chování. Ale budiž. Lze souhlasit s tvrzením, že každý jednotlivec má mít právo dělat i chybná rozhodnutí a stát nemá jednotlivce vodit za ručičku. To vše ovšem platí pouze za předpokladu, že následky svého chybného rozhodnutí si ponesu pouze já sám a nikdo jiný. Moje svoboda totiž končí tam, kde začíná svoboda druhých.

Je potřeba si uvědomit, že nákladové optimum samo o sobě není důvodem pro tuto regulaci. Důvodem k regulaci je snaha o omezení externalit a dalších tržních selhání, která brání rozšíření energetické efektivity do míry, v jaké by existovala na volném trhu racionálních a informovaných hráčů (viz schéma z reportu IEA).

Nákladové optimum je pouze nástrojem (a to velmi dobrým, v legislativě dokonce dosud nevídaným) pro určení intenzity této regulace. Směrnice a zákon v podstatě říkají "musíme regulovat", nákladové optimum říká "ale umíme v tomto případě naštěstí regulovat tak, že vám to v dlouhodobém horizontu dokonce ušetří peníze".

3) Obsah kritiky: co pan Hasenkopf nenapsal

Velmi podstatná věc, kterou však pan Hasenhof zmiňuje jen letmo, je věcná chyba ve zdůvodnění prezidentského veta, kde Václav klaus tvrdí, že zákon nutí státy i soukromé subjekty k zateplování. Tento omyl jsem již vyvrátil ve své úvodní kritice – žádná taková povinnost ve vetovaném zákoně neexistuje. Na stejný omyl mimochodem upozornila ve svém oficiálním stanovisku k vetu i jedna z nejvýznamnějších profesních organizací v oboru - Česká komora architektů. Pan Hasenkopf ovšem reaguje: „[žádná taková povinnost] ani nemusí existovat. To ví i EU, že každý dům se musí jednou za čas zrekonstruovat.“ De facto tak přiznává, že tato věcná a zásadní chyba se ve zdůvodnění prezidentského veta skutečně objevila.

Je na pováženou, že prezidentská kancelář takovou chybu dopustí, jedná-li se o tak závažný krok, jako veto novely zákona, která navíc implementuje námi schválenou a pro nás závaznou Evropskou směrnici. Ještě více zarážející ale je, že poradce prezidenta tuto chybu v zásadě přiznává, ale místo aby se za ní omluvil, tak se jí pokouší bagatelizovat.

Závěr

Závěrem se mě pan Hasenkopf ptá: „Na co ten zákon potřebujeme?“ Na tuto otázku odpovídám pořád dokola od samého začátku. Kdyby trh fungoval dokonale, opravdu bychom žádnou takovou regulaci nepotřebovali. Protože ale trh selhává a existuje řada bariér, které brání rozšíření energetické efektivity, nějakou míru regulace potřebujeme. Toto není žádný extravagantní výkřik poblouzněných socialistů, jak se pan hasenkopf snaží naznačit, ale výrazně mainstreamový názor, viz. např. zmíněný report IEA. Extravagantní se naopak jeví názor, který zřejmě zastává i pan Hasenkopf, tedy že v energetice trh dokonale funguje a proto je jakákoli regulace neoprávněná.

Zatímco tak v celém světě probíhá věcná racionální diskuse o tom, jak konkrétně tato selhání nejlépe napravit a přitom trh co nejméně deformovat, jaká míra a způsob regulace je nejlepší a vede k definovanému cíli, pan Hasenkopf se bohužel uchyluje spíše k dalším ideologickým floskulím a opakování zdánlivě zjevných pravd, aniž by tím však výrazně přispěl k věcné debatě o podstatě problému.

Rád však budu v této diskusi pokračovat, pokud pan Hasenhof, nebo kdokoli jiný, rozpracuje svou argumentaci. Jako lobbista (v tom pravém slova smyslu), mám zájem na otevřené diskusi a uvítám každý příspěvek do ní, zejména pak oponentní, bude-li opřen o logiku, fakta a argumenty. To je ta správná munice v bitvě názorů.