Skutečný hrdina Neil Armstrong

První člověk na Měsíci již nikdy neudělá další krok. Smrt Neila Armstronga mi připomněla událost, při které jsem ho mohl před více než dvaceti lety vidět na vlastní oči, a ten zážitek mě hluboce poznamenal na celý život. Psal se tuším rok 1990 a Neil Armstrong měl přednášku v Průmyslovém paláci na pražském Výstavišti. Rodiče mě vzali s sebou, bylo mi tehdy devět let. Seděli jsme daleko vzadu, ale bylo na něj stále vidět. Muž s bílými vlasy stál na pódiu a držel v ruce kámen z Měsíce. Nechtěl jsem věřit, že se jedná o amerického astronauta – vůbec vidět Američana naživo mimo akční seriály bylo pro mě senzací, natožpak rovnou astronauta, který kráčel po Měsíci.

Vyprávěl o tom, jak cítil Boží přítomnost či přítomnost něčeho 'vyššího' na Měsíci o mnoho silněji než na Zemi. Mluvil se zápalem o této své zkušenosti a přímo mi učaroval. Rodiče nás s bratrem chtěli odvést domů ještě před skončením, prý bylo už moc pozdě a musíme jít spát, ale já se cítil čile a odcházet se mi nechtělo. Cítil jsem tehdy jako dítě z toho muže něco, co jsem ještě nikdy u nikoho do té doby necítil – bylo to zažití něčeho úžasného, co nás přesahuje ve vesmíru. Naráz jsem věřil, že dokážu svým objetím obejmout celý vesmír.

Další ráno jsem se probudil a cítil jsem se nadpozemsky – ustlal jsem si dokonce i postel, což jsem vždy dělal jen při donucení přísným pohledem svých rodičů. Dodnes přemýšlím, co se mi to jen stalo a jestli to bylo reálné, ale jak trefně řekl C. G. Jung, wirklich ist was wirkt a ona událost na mě působí dodnes. Poslech Neila Armstronga mě přivedl na cestu hledání toho čehosi, co nás všechny přesahuje. Od té doby jsem toužil nahlédnout pod povrch věcí a pochopit provázanost všeho – v naději, že tam někde skrytou pod nánosem všednosti najdu jiskru vesmíru, která ve mně vzplála onoho večera.

Když jsem vyrůstal ve Finsku na začátku osmdesátých let, tak byl film Hvězdné války na každém kroku. Koukali jsme se jako děti dokola na ten film v neznámém jazyku angličtiny s finskými titulky (kterým jsem obdobně nerozuměl) a představoval jsem si, jak jako Luke Skywalker cestuji po hvězdách. Fascinace hlavním hrdinou mě provázela až k četbě knihy Tisíc tváří hrdiny od Josepha Campbella o mnoho let později – člověka, který inspiroval George Lucase při tvorbě kultovního sci-fi. V prologu píše: „...vždy nacházíme jeden proměnlivý, ale přesto úchvatně neměnný příběh, spolu se znepokojivě vytrvalým náznakem, že nepoznaného zůstává více, než kdy bude známo či vysloveno.“ Při četbě těch slov se mi vrací pocit z přednášky Armstronga. 

Skutečný hrdina musí podle Campbella projít niterným zážitkem božského, a to nikoliv pouze na úrovni racionálního uchopení jakéhosi smyslu života, ale především a snad pouze jen zažitím toho, co nás přesahuje. V jednom rozhovoru říká: „Nemyslím si, že lidé tak hledají smysl života jako spíše prožitek bytí skutečně naživu.“ Pro Platona se filozofie odehrává v pěti rovinách a nejdůležitější ze všech rovin je podle něj pátá rovina, a tou je vnitřní a emocionální prožitek, při kterém je člověk vnitřně proměnen. Nestačí tedy pouze naše preferované vědecké racionální uchopení světa, to je jenom předstupeň. Pouze při této páté úrovni poznání dochází k naplnění cesty, nalezení smyslu cesty samotné, spojení subjektu a objektu, člověka a toho, co ho věčně přesahuje. Dosažení páté úrovně jako by byla úloha pro hrdinu – po jejím dosažení se pak vrací mezi lidi a svým zážitkem inspiruje ostatní.  

Neil Armstrong pro mě vždy byl hrdinou v pravém slova smyslu. Jeho úspěchy před letem na Měsíc byly už samy o sobě hrdinské, ale jeho silný prožitek na Měsíci, toho, co nás přesahuje, z něho udělal v mých očích skutečného hrdinu. Poprvé mi pomohl nadechnout se vůně nepoznaných barev nekonečného vesmíru a zažít pocit naprostého přijetí. V epilogu své výše zmíněné knihy Campbell píše: „Hrdinským činem dnešní doby je pátrání po ztracené Atlantidě harmonické duše a vynesení nově nalezené harmonie na světlo světa." Jsem vděčný, že jsem Armstronga mohl zažít. R.I.P. Neil Armstrong.