Zářijový antiprojev k novoškolněročním proslovům ředitelů i třídních profesorů

 “Tak co, těšíš se do školy?” Matně si pamatuju na dobu, kdy tahle věta neměla pachuť ironie. Bylo mi šest a do školy jsem se opravdu naivně těšila. “To bude bomba, žádné spaní na povel, a každý den domů “po o”!” Známka pro mě tehdy byla ta věc z pohlednic, co sbíral děda, z čehož jsem logicky vyvodila, že škola je vlastně takový velký filatelistický klub, kde jednou za čas dostaneme známky, které si roztřídíme do alba a schováme do aktovky.

Aktovka, pouzdro, slabikář.. Bože, ještě teď skoro cítím, jak ta slova v mé slovní zásobě, do té doby omezené na Bárbínu, balónek a šlapkáčky, voněla novotou! “Tak těšíš se teda do té školy?” opakuje urputně onen dotaz ze začátku odstavce náhodná tetina z ulice. “Ne,” lže šestileté já. Moji starší bratři mi totiž řekli, že se těšit nemám. A tak nějak začala éra papouškování toho, co říkají druzí. Odborně se tomu taky říká školní věk.

Dnes už se na tu dávno-ne-vtipnou “Těšíš se..?” otázku nehodí odpovídat. Samozřejmě, že se netěšíme, jak nám zas někdo bude diktovat, co dělat se svým životem, a my si musíme dávat neustálého bacha, abychom v tomhletom diktátu neudělali hrubku. A i když bychom se těšili, můžem to snad přiznat?

Jasně, říká se, že žijeme v otevřené společnosti, ale přiznat se, že se nám chce zpátky do školy, to je jako bychom řekli: “Prázdniny byly taková nuda, ještěže už končí! Těším se, že alespoň uvidím lidi. Živé lidi. Za celé léto jsem jich viděl tak pět. Nebo teda osm, když počítám ty v televizi. No jo, když já si holt neumím zařídit dostatečně zábavný program, takže jsem rád, že mi nějaký zařídí alespoň ta zpropadená škola.”

No jo, přiznávám. Tak trochu jsem teď možná psala sama o sobě a některých svých temných létech v minulosti. Občas jsem se do školy fakt těšívala. Hlavně na tu novou naději, která přichází s novým začátkem. Líbí se mi otevírat voňavý sešit, psát prvňáčkovským písmem datum a říkat si, že letos bude všechno jinak. Letos si koupím obaly. Budu se učit průběžně a nadpisy prvního řádu psát fialovou, nadpisy druhého řádu růžovou.

Jo.. Tohle všechno znělo hrozně dobře. Až do doby, kdy jsem ve spěchu napsala nadpis prvního řádu omylem růžovou. Ta tam byla počáteční neposkvrněnost! Pak přišly na řadu datumy a nakonec i předsevzetí o tom průběžném učení. A byli jsme tam, kde jsme byli předtím. Ve věčném čekání na další prázdniny, a na mysli, že “Třeba to příští rok konečně vyjde..”

Jenže s uplynulými lety mi čím dál víc připadá, že čisté, voňavé a nepopsané listy jsou jenom v sešitech. I když pořád chci, aby nový školní rok byl skutečně nový se vším všudy, celý svět jako by se proti mě spiknul. Chci mít nové vlasy, ale kadeřnice má narváno. Chci na manikúru, ale nehty jsem si samou nervozitou z toho, co přijde, okousala. Předměty, ve kterých jsem se chtěla specializovat, jsou zaplněné nad kapacitu. Takže mi zbývá jediné - nechat to tak.

Každého tento školní rok nejspíš čeká trochu jiná výzva. Někdo právě nastoupil do prváku, někdo bude maturitovat, někdo dělat přijímačky a někomu třeba jde o to jenom nějak prolézt, a třeba pomalu začít myslet na to, co bude dál.. Možná si kladete otázku, jestli všechno vůbec zvládnete. Sama za sebe vám přeju jedno: Dostatek odvahy k tomu nebýt dokonalí.

Možná máte v plánu máknout si na matice, ale už v říjnu se nekontrolovatelně zamilujete (třeba na celý život!). Třeba se zoufale moc chcete dostat na mezinárodní vztahy, ale před přijímačkama onemocníte, nedostanete se, odjedete do Austrálie a prožijete tam nejlepší rok svého života. Nějak to všechno prostě dopadne. Ony i ty přímé linie jsou často jenom v těch sešitech.

I když to tak nejspíš hodně zní, opravdu vás nechci nabádat k lajdáctví!  Jestli jste dočetli až sem, berte, prosím, tento článek jako jakýsi vyvažující antiprojev k “novoškolněročním” projevům vašich třídních profesorů, kteří vás, předpokládám, zase nabádají ke svědomitosti.

Takže hodně zdaru a bujarých oslav, až vyjde váš letošní plán “A”, a hodně štěstí, pokud pojedete až béčkem! A teď už hurá do školy! :-)