Na cestě za úspěchem: Je brainstorming efektivní metoda, nebo mýtus?

Možná to znáte. Profesor na začátku hodiny napíše na tabuli téma. Něco dostatečně abstraktního, třeba: “Psychické procesy”. Pak pokračuje: “Řekněte všechno, co vás k tématu napadá.” Studenti mlčí. “To mi jako chcete říct, že vás nic nenapadá? No tak to si nedovedu představit, co budete dělat u maturity. Já být vámi, tak něco vymyslím!”

“Myšlení?” ozve se trochu nesměle z úst prvního odvážlivce. Třídou se nese nejistý smích. “Přesně tak, děkuji vám, kolego!” zacpe profesor pusu pochybovačným posměváčkům. Tentokrát to odvážnému studentovi vyšlo - tipl svou odpověď dobře a povedlo se mu nebýt za hlupáka. Ale co jindy? Oplatí se vůbec riskovat, že budeme druhým pro smích?

Alex Osborn, Mad Men a dnešními slovy marketér z newyorské Madison Avenue, by zřejmě namítnul, že prostředí, ve kterém nám hrozí, že budeme zesměšnění, je zabijákem kreativního myšlení. Osborn je autorem jednoho kouzelného slůvka, které nejspíš už navěky zůstane asociováno s korporátním prostředím: brainstorming.

Pan “Brainstorm”

Psal se rok 1953 a Osborn ve své knize Aplikovaná imaginace navrhnul, že efektivní hledání řešení problému spočívá v metodě hromadění spontánních nápadů a asociací na dané téma. Jak se stát efektivním brainstormerem? Podle Osborna se stačí držet následujících pravidel: Soustředit se na kvantitu. Zdržet se kriticismu. Vítat netradiční nápady. Kombinovat a zlepšovat ideje.

Skoro šedesát let poté, co se Osbornova kniha stala bestsellerem, se nabízí prostá otázka: Je metoda brainstormingu vlastně tak efektivní? Odpověď vás možná trochu překvapí: Není. Už před desítkami lety výzkumy ukázaly, že nápady, které vyplodíme sami a klidu, jsou v konečném důsledku hodnotnější a relevantnější než výstupy z klasického skupinového brainstormingu.

No dobře, říkáte si. Ale jak je potom možné, že je brainstorming pořád tak populární technika? Zdá se, že my lidé nejsme tvorové tak racionální, jak bychom si o sobě rádi mysleli. Ukázalo se totiž, že v případě brainstormingu často takřka nevědomě podléháme tzv. iluzi skupinové produktivity. Jednoduše věříme, že ve skupině toho vymyslíme víc než sami.

I nápady, které nás napadnou před ostatními lidmi, často hodnotíme jako lepší. Svou roli zde nepochybně sehrává i fenomén, který v dnešní době přidává na popularitě nejedné sociální síti – sociální srovnávání. No jen mi neříkejte, že jste si nikdy nepředstavovali, jak svými geniálními nápady oslňujete (a zastiňujete) své kolegy?

Práce v týmu už se stala v posledních dekádách takřka nezbytností. Ta tam je doba, kdy bylo možné udělat kariéru ve vědě na vlastní pěst. Důvod je prostý - problémy, kterým se naše civilizace snaží přijít na kloub, jsou už posledních pár desítek let tak nesnadné a komplikované, že na jejich obsáhnutí jedna hlava jednoduše nestačí. Že jste geniální a máte při tom tak trochu sociofobii? To je velká smůla. Kooperace vás nemine.

Debatovat, debatovat, debatovat!

Jenže jak vlastně na to, když teda ne přes brainstorming? Výzkumy posledních let dávají praktickou radu: Debatovat. Někteří vědci se domnívají, že se pan “Brainstorm” Osborn mýlil hlavně v bodě, který nabádá zdržovat se kriticismu. Ona zdravá kritika totiž rodí konflikty, a údajně jsou to právě ony, co působí blahodárně na podnícení představivosti a kreativity. Takže konec zacházení s druhými v rukavičkách. Konec ohleduplnosti k útlocitu dam. Zdá se, že někdy musíte být pěkně drzí a nedbat na oběti, abyste dostali to nejlepší řešení.

Ne-zas-tak-moc volné asociace

Taky se vám občas stane, že nedovedete vymyslet nic originálního? Není to žádný důvod k zoufání nad sebou samým. Pravděpodobně jste totiž jen uvízli ve vrstvě banálních a předvídatelných asociací. “Nudné” nápady jsou znakem jediného - musíte vymýšlet dál. V kurzu tvůrčího psaní vám řeknou, že nápad, který stojí za pozornost je většinou až ten sedmnáctý. Proto je zcela přirozené, když jsou první “vystřelené” nápady nic moc.

Vzpomeňme si na odvážného hocha z prvního odstavce - ten sice hloupost neplácnul, ale měl k tomu hodně blízko. Vlastně bychom měli být těmto nebojácným lidem dost vděční. Proč? I když máte kolem sebe člověka, který mluví tak trochu mimo mísu, je možné, že vás tím přinutí zaujmout nějakou novou perspektivu. Perspektivu, k níž byste se bez jeho “blábolu” třeba ani nedostali. A třeba to bude ta perspektiva, díky níž naleznete to pravé řešení. Něco jako když se sebezapřením se necháte přemluvit na party u toho nejprotivnějšího člověka na světě, a nakonec tam potkáte někoho, s kým zůstanete po zbytek života.

Ok. Dejme tomu, že jste se připravili na dávku nemilosrdné kritiky. Je to zárukou, že vy a váš tým uspějete v hledání řešení? Chvilka napětí - Není. Ve skutečnosti k vytvoření “dream teamu” potřebujete ještě trochu víc - konkrétně tu správnou konstelaci jeho členů. Co na to vědci? Jak zní recept na vytvoření úspěšného týmu?

Uzziho pětihvězdičkový recept na kasovní trhák

Byl jednou jeden pan Uzzi a ten byl od malička fandou do Broadwaye. Muzikály a písničky ho sice braly, ale ještě víc ho zajímala věc, nad kterou se běžný divák asi příliš nezamyslí. Uzzi se snažil vymyslet systém, který by dovedl předpovědět, zda bude mít nová muzikálová produkce úspěch.

Jak na to šel? Pomocí tzv. faktoru Q. Faktor Q je číslo, které vyjadřuje, jak moc se jednotliví členové tvůrčího týmu muzikálu mezi sebou znají. A k čemu Uzzi dospěl? Ke zlaté střední cestě. Nejlepší týmy jsou takové, kde spolu tvoří jak lidé, kteří už spolu někdy pracovali, tak i nováčci, kteří do osvědčeného a vyzkoušeného prostředí přinášejí životadárný svěží vánek.

Pojďme spolu pracovat!

Nevím, jak vy, ale já si pamatuju dobu tak před deseti lety, kdy bylo hrozně in říkat, že pracujete z domu. Dnes je trend už zase jinde. I takoví programátoři, kteří ve své práci nejsou závislí na fyzické blízkosti druhých, se v posledních letech najednou stěhují do společných kanceláří spolu s grafiky a lidmi, co dělají PR. Jakýže to má smysl? Na to by vám určitě dokázal velmi specificky odpovědět Steve Jobs. Z mnoha dobrých důvodů to však neudělá, a tak se toho z dovolením ujmu sama.

Tak v prvé řadě, fyzická blízkost druhých výrazně podporuje efektivitu práce. Výše zmíněný Steve Jobs tohle dobře věděl. A jako vždy věděl i něco navíc - například to, jak blahodárně působí, když jste nuceni setkávat se a komunikovat s lidmi, kteří přemýšlejí ale naprosto jinak než vy. Tohoto svého know-how využil při konstruování budovy studia Pixar, jehož je zakladatelem. Ke zlosti všech svých pracovníků vybudoval v areálu pouze jedny jediné záchodky. Proč se rozhodl své zaměstnance takto trápit? Věřil totiž, že když přiměje lidi pravidelně absolvovat “čundr” kancl-záchody-kancl, budou mít více příležitostí k neformálním hovorům, z nichž dle Jobsovy víry vznikají ty nejzajímavější spolupráce. Třeba jako tahle.

Článek, z něhož jsem vám přinesla extrakt, je dílem Jonaha Lehrera, mladého sexy novináře, který nejraději píše o tématech z psychologie a neurovědy. Myslíte si, že Lehrer není sexy? A nebo vám vaše zkušenosti s tím, jak se myslí ve skupině říká něco, co je v rozporu s názory z tohoto článku? Podělte se o ně v diskuzi!

 _________________________________________________________________________________________

 Bottom line : Jak na kreativitu? Brainstorming patří minulosti. Dnes frčí nedostatek záchodků!