Není olympiáda jako olympiáda: Londýn vs. Peking

Olympijské hry mají mnoho tváří. Mohou být velkolepé, tragické, vážné i hravé, důstojné i hysterické. Předchází jim obvykle politické hemžení, koňské handlování, souboj korporací o největší kus koláče, tanec médií místních i zahraničních a mnoho dalších, se sportem ne zcela souvisejících, úkazů.

Po jejich skončení se počítají medaile, počítá se kdo vydělal a kdo prodělal, kdo to všechno bude platit a jak dlouho a spekuluje se, zda hry byly úspěšné. Pokud ano, pak jestli byly lepší než ty předešlé. Letos se mezi sebou poměřuje Londýn a Peking. Podívejme se, jak si vedou.

Čína brala olympiádu jako velkolepý maturitní večírek, na kterém dokáže světu, že jí právem náleží místo mezi velkými hráči na mezinárodní scéně. Před i po udělení her se dlouze debatovalo o tom, zda si Čína olympiádu skutečně „zaslouží" a jaký to bude mít vliv na její domácí a zahraniční politiku. Chvílemi to vypadalo, jakoby se olympiáda dávala za odměnu za dobré chování či alespoň za příslib, že se maturant do příště polepší.

Velká Británie pojala olympiádu jako velkou párty pro kamarády z celého světa. Nikdo u ní neřešil její vyspělost, zodpovědnost ani lidskoprávní a geopolitické následky her.

Zajímavé je také srovnání slavnostního zahájení. Peking se rozhodl ohromit svět megalomanskou show s nákladnými efekty a tisícovkami profesionálních tanečníků, akrobatů a zpěváků, u kterých se netorelovala žádná chybička ve výkonu ani vzhledu. Myslím na tu malou holčičku, která sice krásně zpívala, ale přísné oko politbyra ji neshledalo dostatečně hezkou, a tak se ceremoniálu mohl zúčastnit jen její hlas. Na pódiu ji nahradila malá kráska, která neuměla tak pěkně zpívat. „Bylo to v národním zájmu," hájil se před kritiky hudební ředitel ceremoniálu. A rozhodlo se o tom na nejvyšších místech, dodal.

V londýnském zahájení chyběly ohromující efekty i podivné playbacky v rámci národního zájmu. Bylo to přesně naopak. Po boku hvězd v něm tančili a křepčili normální lidé, Britové všech barev, velikostí, tvarů a zaměření. Byla to velká lidová veselice, při které nechyběla královna, Mary Poppins, James Bond, Mr. Bean a Beatles, ale ani zdravotníci z celostátního systému NHS (National Health Service) spolu s malými pacienty na létajících postýlkách.

Komentátoři z konzervativní americké televizní stanice Fox News to sledovali s nelíčeným zděšením. Chápali by, kdyby propagandu státního zdravotnictví šířila Čína. Ale Británie? Nežijí tam snad svobodní lidé? Jakými pákami je dokázala britská vláda přemluvit, aby veřejně oslavovali bezplatné zdravotnictví? Přitakali jim i britští konzervativci: „Nejlevičáčtější zahájení, jaké jsem kdy viděl," tweetoval konzervativec Aidan Burley, „více než Peking, hlavní město komunistické země."

10 nejlepších kousků slavnostního zahájení podle oficiálních turistických stránek Londýna byly tyto.

Zajímavou zkušenost zažila paní Christiane Link, která je od narození nepohyblivá. Když dostala nabídku na aktivní účast ve slavnostním zahájení olympiády, hned ji napadlo, že bude hrát pacientku. Jak jinak, je na vozíčku. K jejímu překvapení ji byla nabídnuta role zdravotní sestry z NHS. Dostala kostým britské zdravotnice ze 40. let se zástěrkou, čepečkem a límečkem. Vše ušité na míru.

Jaké je výsledné skóre souboje Peking vs. Londýn? Názory se různí. Někteří míní, že lepší bylo zahájení her v Pekingu. Bylo to více „barevné a zábavné", říkají. Nepřekonatelná show s dvěma tisíci bubeníky a 870 manipulátory vody je úplně jiná liga než Londýn. Kritici tvrdí, že pekingská show byla sice technicky skvělá, ale připomínala spíše vykonstruovanou počítačovou hru než vystoupení živých bytostí. Cenově ta velkoplošná simulace života přišla Peking na 100 miliónů USD (celkové náklady her 43 miliard USD).

Zastánci Londýna vyzdvihovali na zahajovacím ceremoniálu humor, originalitu a hloubku obrazů z britské kultury a historie při zachování lidského rozměru. Shodli se s kritiky na tom, že to bylo hodně „britské", což může být hodnocení kladné i záporné, záleží na úhlu pohledu. V kritikách se to hemžilo přídavnými jmény jako „výstřední", „bizardní" či „nudné". Londýn to vše pořídil za 42 miliónů USD (celkové náklady her 19 miliard USD).

Se zajímavým pohledem na olympijské hry přišel Aj Wej-wej, čínský umělec, který se podílel na návrhu pekingského olympijského stadiónu zvaného Ptačí hnízdo a který měl pracovat i na zahajovacím ceremoniálu. Upustil od toho. V článku pro britský Guardian letos napsal, že nevěří v olympijského ducha. Tvrdil, že v Číně došlo po olympiádě k utužení kontroly a že se znovu stala policejním státem.

Na pekingské hry vzpomíná takto: „Byl to falešný úsměv, nákladný karneval, jehož jediným cílem byla oslava země. Od zahajovacího po závěrečný ceremoniál, od štafety olympijské pochodně po oslavy zlatých medailí – toto vše ukázalo moc a křeč totalitního systému.....Čína nedokázala udělat olympijské hry pro lidi...Ve slavnostním zahájení tancovaly dokonce i policejní sbory...Byl to zlý sen..."

Pro konečný rozstřel mezi Pekingem a Londýnem se podívejme na paralympiádu. Zatímco ta pekingská byla jen popelkou ve stínu olympiády, ta londýnská je rovnocennou oslavou lidské vůle a fyzických dovedností. Začala Velkým třeskem, kde v nezapomenutelné show na téma „věda a humanita" vystoupili nejen paralympici současní a žijící legendy, ale opět i normální lidé s různými druhy postižení. Nejdražší paralympiáda v historii, první, kterou zahájila královská hlava, všechny lístky jsou vyprodány. Párty pokračuje. Londýn ukázal, že postižení je často jen mentální blok v hlavách těch tzv. zdravých. Tady by se mohli něco přiučit i v Pekingu, pokud se dívají, a nejen tam.