Německý soud záchranu eurozóny nezablokoval

Dnes se v eurozóně odehrává den nabitý událostmi. Ráno německý ústavní soud posvětil existenci permanentního záchranného valu ESM a taktéž tzv. fiskálního kompaktu (to je ona smlouva, k níž se Česká republika odmítla připojit). Předseda Evropské komise J. M. Barroso oznámil, jak má vypadat tzv. bankovní unie a pojištění vkladů, a v Nizozemsku probíhají volby, které rozhodnou o osudu spojence Angely Merkelové.

Nejprve k rozhodnutí soudu v Karlsruhe. Očekávané „ale“ je poměrně měkké a podle mnohých názorů ho soud už vyřkl vícekrát. Jakékoli případné další navýšení německých prostředků pro stálý záchranný val musí nejprve schválit Spolkový sněm. S navyšováním prostředků pro záchranné valy stejně nikdo v tuto chvíli nepočítá. Mnohem podstatnější (a s potenciálem odstrašit ty, kteří spekulují na rozpad eurozóny) je možnost pro Evropskou centrální banku nakupovat dluhopisy neomezeně. Už den předem soudci odmítli expresní stížnost poslance CSU Petera Gauwailera, který žádal ESM pozastavit, dokud ECB nezvrátí či nezruší své rozhodnutí o nákupu dluhopisů.

Takže dobrá zpráva. V celku trefně to shrnul včera Martin Wolf ve Financial Times v textu, který se jmenuje „Sám Draghi euro nezachrání“. Text zdůrazňuje, že opatření ECB mohou koupit politikům čas. Podmíněnost programu bude platit jen na papíře, protože jakmile dlužník ztratí reformní disciplínu, těžko ho ECB hodí přes palubu. Otázka je, zda Němci budou akceptovat agresivnější měnovou politiku.

To se shoduje s názorem propagovaným v Auditu delší dobu. Draghi uvolnil ruce ECB pro první pomoc eurozóně. Ta ale pomůže jen na chvíli. Musí následovat střednědobá léčba a pak dlouhodobá vize udržitelného života (vize – dieta, životospráva, kondice). Míč je na straně politiků a politických elit.

…

Mírně dobré zprávy dnes nepřišly jen z Evropy, ale také z USA, kde počet žadatelů o práci poklesl nejvíce za dva roky.

…

Různí populisté a příznivci chytlavých řešení často navrhovali, aby Řecko prodalo své ostrovy. Klíčová otázka by byla, zda takové zprivatizované ostrovy zůstanou součástí Řecka. Pokud by zůstaly, pak vlastně jde o běžnou obchodní transakci.

Ono už se to ale děje. Řecko se chystá – s cílem snížit státní dluh – k leasingu 40 neobydlených ostrovů.

…

Clive Crook chválí George Sorose za to, že Němcům připomněl, že mají eurozónu buď vést, nebo odejít. Když Němci začnou více přemýšlet a počítat, co by vlastně znamenalo odejít, pak jim dojde, že to pro ně není dobrá volba.

…

Předseda Evropské komise Barroso přednesl plán společného pojištění vkladů a bankovní unie, která má rozbít začarovaný kruh mezi zadluženými státy a oslabenými bankami. Banky jsou oslabené proto, že drží dluhopisy oslabených států, a státy jsou oslabené proto, že je tu nákladný potenciál sanace bankovního sektoru. A banky omezují úvěrování a prohlubují recesi, kterou už prohlubují samy vlády úspornými programy. Česká republika bankovní unii i společné pojištění vkladů odmítá, stejně jako přesun regulatorních pravomocí do ECB. Svým způsobem je to pochopitelné. V eurozóně nejsme, navržená bankovní unie je šitá horkou jehlou a Česká národní banka se cítí silná v kramflecích v tom, že ohlídá nadstandardní odliv zdrojů a likvidity z českých bank směrem k jejich oslabeným matkám.

Na druhou stranu: není lepší si nechat otevřená vrátka a říci, že do systému bankovní unie vstoupíme v okamžiku, kdy přijmeme euro?

Nebo máme vstoupit už dnes? Naše banky jsou nyní silné a stabilní, ale bude to tak vždycky? Co když to časem bude obráceně? Nebudeme pak litovat, že nejsme členy silného a velkého spolku? V hospodářské politice má vše své náklady a výnosy. Jaké jsou náklady a výnosy rozhodnutí nevstoupit do bankovní unie? To je otázka do mé diskuse s ekonomy na iHNed.cz.