Hrnečku, dost?

Ačkoliv to z české kotliny nemusí být vždy patrné, žijeme v přelomové době, kdy se pod mnoha tlaky naráz (jmenujme jen vyčerpání levných fosilních paliv, finanční krizi, rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými, je tu však nadále méně nápadný drak krize ekologické se svými mnoha hlavami) hroutí víra v západní osvícenský projekt, který sliboval neomezené bohatství – a s ním spojené štěstí – pro všechny.

V době, kdy jsou změny složitého systému, v němž žijeme, nepředvídatelné a stále rychlejší, není snadné byť i jen formulovat vizi budoucnosti, natož cestu k realizaci této vize.

Soustředím se proto na jeden problém, který mě trápí nejvíc, a o kterém se stále povětšinou mlčí.

Je to problém, který bychom mohli stručně označit jako Hrnečku, vař! Tak jako mamince a dcerce ve známé pohádce, i nám se zdá, že jsme objevili způsob, jak toho produkovat stále více, aniž bychom se museli příliš namáhat, a teprve nyní, když se kaše(v podobě materiálního blahobytu, ale i stále narůstajícíh „externalit", zmíněných výše) valí po ulicích a leckdo se v ní už utopil či právě dusí, nám začíná docházet, že nám chybí heslo. Neumíme říct „Hrnečku dost".

Samozřejmě, že elity, které ovlivňují veřejné mínění, v neomezený ekonomický růst většinou nadále věří, kaši spokojeně konzumují a nemyslí si, že máme problém. To se ale může změnit, a je to jedna ze změn, ve kterou doufám v nejbližších patnácti letech. Pokud ale skutečně začneme přemýšlet o tom, jak přestat produkovat stále více a pokusit se o udržitelnou a férovou ekonomiku ustáleného stavu (jak o ní dnes hovoří např. ekologický ekonom Herman Daly, a jak ji už kdysi nastínil anglický myslitel John Stuart Mill), zjistíme, že naše civilizace je na ekonomickém růstu nepříjemně závislá. Jsme závislí na produkci stále více produktů a služeb, na stále více peněžních transakcích.

Nejenom proto, že na nich závisí zaměstnanost (to by se možná dalo řešit – navrhuje se např. zkrácení pracovní doby, možná by pomohl tzv. základní či občanský příjem) a nejenom proto, že se s růstem operuje jako s kouzelnou pilulkou, která má řešit vše od sociálních po environmentální externality, které přitom sama pomáhá vyostřovat. Hlavní problém je skutečnost, že společnosti , včetně té naší, jsou k růstu tlačeny dluhovou pastí, ve které jsme se ocitli díky západnímu modelu bankovnictví.

Stručně a zjednodušeně řečeno: Obchodní banky mají licenci „vyrábět" peníze, a to tak, že poskytnou úvěr (firmě, domácnosti, vládě), který dlužník pak musí splatit i s úrokem. To znamená, že musí splatit víc peněz, než dostal. (Kde je vezme, je jeho problém – a zde je jeden kořen systémového tlaku na ekonomický růst: peníze musí vydělávat). Banky (po odečtení svých nákladů atd.) opět takto získané (jistina plus úrok) peníze někomu půjčí.

V tomto druhém kole musí ovšem banky jako celek půjčit v celkovém součtu o něco víc peněz, než v předchozím kole, aby se do oběhu dostalo alespoň tolik, co v něm bylo předtím. Dlužníci totiž bankám vrátili peníze s úrokem –dalšími penězi navíc k těm, které si původně vypůjčili. Tento koloběh se opakuje: existuje zde tedy systémový tlak na stále hlubší zadlužování. Aby vše bylo ještě komplikovanější, může se tento proces s jedním úvěrem několikrát opakovat, protože půjčené peníze skončí v jiné bance, ta většinu z nich opět půjčí...

Většina našich peněz tedy vznikla formou dluhu a pokud si někdo někde další peníze zase rychle nepůjčí (třeba na rozšíření výroby-podnikatel, nebo na hypotéku-domácnost, nebo na vybudování ještě další dálnice či elektrárny – vláda) , hrozí nám, že peněz v oběhu začne rychle ubývat, podobně jako se v jiné pohádce, Tři veteráni od Jana Wericha, rychle zmenšuje princeznin hypertrofovaný nos. Tento „ustupující nos" by pak vedl k dalším vážným ekonomickým problémům. I proto se elity zdráhají přiznat, že nos musí přestat růst a hrneček musí přestat vařit tolik kaše.

Peníze tedy vznikají jako dluh, a to má celou řadu problematických důsledků, včetně již zmíněného tlaku na ekonomický růst. Ten opět tlačí na neúměrné čerpání přírodních zdrojů, což má řadu dalších negativních vlivů, dnes především na zranitelné populace v tzv. třetím světě, ale potažmo na nás na všechny.

Za jeden z klíčových uzlů v dnešním klubku problémů k rozpletení tedy považuji (vedle odpoutání se od destruktivní vize nekonečného růstu na konečné planetě) rozlousknutí oříšku tvorby peněz a úroku. Nebude asi stačit jedno, byť sebepřitažlivější „heslo". Bude ale třeba inteligentní veřejná diskuse a nepředpojaté hledání řešení. Vedle podpory komunitně, družstevně či neziskově vlastněných bank a doplňkových měn, jaké se již rozvíjejí např. v Německu, bude toto řešení zahrnovat změnu finančního systému tak , aby byl méně závislý na dluhu ze své samotné podstaty.

Za největší překážku realizace této své vize považuji – vedle globalizovaného charakteru současného finančního systému - skutečnost, že ti, kdo jsou v této sféře nejerudovanější , tedy ekonomové, zaměření na finance, mají touto systémovou změnou nejvíc co ztratit. Povětšinou totiž patří mezi ty, kdo ze systému profitují. Je to trošku, jako bychom členy stranické nomenklatury KSČ v minulém režimu vyzývali k přechodu k pluralitní demokracii. Největší naději naopak vkládám v lidi ve všech oblastech života, kteří se nebojí samostatně a tvořivě přemýšlet i jednat a pokud je to potřeba, jít proti proudu dobových frází, vyrostlých z podhoubí překonaného neoliberálního modelu světa.

Literatura:

Johanisová, N., 2011: Růst v koncích aneb Zabývejme se řešením! Prostor, 29, roč., č. 1, str. 5-9.

Votruba, A., v přípravě: Paradox úroku, Doplněk, Brno

Tento text vznikl v létě 2012 jako součást projektu pražského think tanku Glopolis v rámci projektu Česko hledá budoucnost.