Vyrovnaný rozpočet sám o sobě jako cíl nestačí

Jak vyplývá ze zpráv Českého statistického úřadu, naše  ekonomika se již déle než rok potýká s pokračujícím poklesem domácí poptávky,  jejíž výpadek nestačí nahradit ani nárůsty přebytku zahraničního obchodu a
většina analýz se shoduje, že kromě vnějších faktorů, které nedokážeme ovlivnit,  je na vině fiskální politika vlády.

V době, kdy nevíme dne ani hodiny, kdy přijde nějaká příští krize, respektive se prohloubí ta současná, je fiskální konsolidace důležitější cíl než honit desetiny procenta ekonomického růstu, zvlášť spotřebou. V této souvislosti oceňuji odvahu pravicové vlády prosazovat daňový balíček, který má v podstatě sociálnědemokratické parametry, a souhlasím s tvrzením ministra Kalouska, že žádná příští vláda již DPH výrazně nesníží (samozřejmě jsou možné pohyby mezi sazbami), protože dlouhodobé makroekonomické predikce nevypadají vůbec růžově. Přesto si nemyslím, že je český rozpočet v tak zoufalém stavu, aby bylo nyní nutné tak výrazně opět zvyšovat daně. Jsem přesvědčen, že se dosud nevyčerpal potenciál úspor ve výdajových titulech, které nedokážou obhájit svoji existenci a splnit kritérium alokační efektivnosti.

Vláda by měla poměřovat svůj dlouhodobý cíl vyrovnaných rozpočtů s aktuálním stavem ekonomiky, a z tohoto důvodu by se nyní měla více soustředit na zvýšení motivace soukromého sektoru k vyšším výdajům do fiskálně efektivních programů, jako jsou např. energetické investice splácené z úspor, do vzdělávání. A rozhodně by měla odstranit nedostatky v čerpání evropských fondů, které představují zvláště v době ekonomické recese vítaný fiskální impulz.

Výše dluhu nás nutí hledat další daňové příjmy, ale pokud se budou vybrané finanční prostředky zase je ztrácet v černé díře korupce, nic to neřeší. Naopak: důvěra občanů ve stát a jejich ochota platit daně se bude nadále snižovat. A to je také ta hlavní příčina "blbé nálady", která nás všechny obklopuje. Lidé potřebují cítit nějakou pozitivní vizi a tu jim "tupé škrty" a plošné zvyšování daní nedokážou nabídnout.

V budoucnu nás čekají zásadní debaty o hlubokých reformách veřejného penzijního systému, zdravotnictví, školství a dalších veřejných politik a/nebo o radikálním zvýšení daní, které si dnes nedokážeme ani představit. Proto bychom měli být schopni i v době hospodářské recese omezit výdaje, které jsou zbytné, a posílit ty efektivní, které nám zajistí budoucí prosperitu. A také dodat lidem naději, že to někam vede. Vyrovnaný rozpočet sám o sobě jako cíl nestačí.