Klausovo veto je příležitostí klást si podstatné otázky

Nestává se to často, ale tentokrát musím souhlasit s prezidentem Klausem, i když vím, že se tady hraje úplně jiná hra a o důchody nejde. Dokladem tohoto faktu je například to, že prezident vetoval jen novelu, která zavedení takzvaného druhého pilíře technicky dokončuje a zákony nastavující základní parametry důchodové reformy ponechal dříve bez povšimnutí.

Přesto je Klausovo veto možná poslední příležitostí ještě jednou zvážit, zda se do toho projektu pouštět. Penzijní reforma není dobře připravena a teď hrozí ještě větší chaos. Začne již za 3 měsíce? Nezačne? Obejde se to vyhláškou? Odloží se to o rok? Kdyby byla reforma dobře připravena, tak by teď měla snad probíhat nějaká vysvětlovací kampaň? Ale ona žádná neprobíhá a nyní, po vetu prezidenta, samozřejmě ani nemůže. A vláda k tomu stále přistupuje stylem, zavedeme to a pak se uvidí. Prostě chaos.

Podstatné otázky jsou tyto:

1) Jaký je vlastně rozdíl mezi druhým nepovinným a třetím pilířem? Podle mého názoru v podstatě žádný, nepovinný druhý pilíř je nesmysl. Je jasné, že penze z prvního pilíře k zachování slušného životního standardu v budoucnosti stačit nebude, stát by proto měl lidi motivovat k soukromému spoření, ať již ve formě důchodového připojištění se státním příspěvkem, stavebního spoření, apod. V zásadě však jde o soukromé rozhodnutí každého z nás, jak budeme spořit a do čeho investovat. Úkolem státu je zajistit penzistům nějaký minimální standard, na to zde máme první pilíř, který potřebuje řadu parametrických změn (z nichž některé jsou již nastartovány), aby byl dlouhodobě udržitelný. Proč ho však musíme oslabovat?

2) Řeší tato reforma problém stárnutí populace? Neřeší. Staří lidé spotřebovávají pouze to, co je pro ně v současnosti vyrobeno, peníze se jíst nedají. Málo lidí v produktivním věku toho málo vyrobí a velká poptávka mnoha důchodců vyvolá inflaci, která následně znehodnotí jejich úspory. Pokud se tedy dožíváme vyššího věku, musíme odcházet později do důchodu a pokud se rodí málo dětí, musíme umožnit vyšší imigrací z oblastí s příznivější demografickou strukturou. A samozřejmě nastavit nějakou rozumnou prorodinnou politiku (zkrácené pracovní úvazky, zvýšit dostupnost mateřských škol, apod).

3) Máme na její financování? Nemáme. Důchodový polštář z privatizace zde vytvořen nebyl. Peníze se projedly a částečně ukradly. Zvyšování deficitu o několik desítek miliard korun ročně (vlastně nikdo neví o kolik, protože se nedá odhadnout, kolik lidí nakonec opt-out využije) je v době dluhové krize hazard s veřejnými financemi. A zvyšování daní v době ekonomické recese kvůli financování této reformy s sebou přinese i nepříznivé dopady v podobě dalšího oslabení ekonomiky.

4) Je tato reforma dlouhodobě udržitelná? Není. Sociální demokraté již nyní hrozí, že ji po volbách, které nejspíš vyhrají, buď zruší, nebo výrazně upraví, tak jako se to stalo v některých okolních zemích. Každý dobrý penzijní systém musí být založen na důvěře. Je lépe tu reformu nyní odpískat a nastavit lepší kulturu mezistranického dialogu, přizvat i další experty (nejen ekonomy), akademiky, business, nevládky a pokusit se o širší společenskou dohodu. Problém našeho penzijního systému není akutní, vážným problémům budeme čelit až tak za dvacet let, takže několik let na debaty tedy ještě máme, samozřejmě za podmínky, že se budou provádět průběžné parametrické změny stávajícího systému. A že k tomu všichni přistoupí s vážností situace.

Názory na penzijní systémy se vyvíjejí. Vláda sice musela z radikálnějšího opt-outu ustoupit již před časem, protože by prostě nedokázala zajistit financování přechodného období. Na základě zkušeností minulých let však privatizace veřejných důchodových systémů přehodnocují i takové instituce jako MMF, Světová banka nebo OECD. Představy, že když se zprivatizuje veřejný důchodový systém, tak se tím pomůže ekonomice, jsou výrazně zpochybňovány, jen naše vláda a její poradci stále vycházejí z představ, které se považovaly za správné v 90. letech minulého století. Moderní alternativy přitom existují, např. kombinace zásluhového penzijního systému NDC (Notional Defined Contribution) se sociálním pilířem (něco jako rovný důchod) a soukromé spoření a investování.