Konec permanentní revoluce

Gruzínská politika je divadlo. Sled střetnutí ne o daně, důchody a sociální dávky, ale o svobodu, nezávislost a přežití. Takový spektákl je nakažlivý. 

Přesto jsou pondělí parlamentní volby bez nadsázky koncem jedné éry. Éry permanentní revoluce odstartované „Revolucí růží“ (2003), která vynesla do čela státu Micheila Saakašviliho. Liberální diktatury, ve které skupina mladých reformátorů kolem charismatického, byť fanfarónského prezidenta provedla řadu smělých prozápadních reforem veřejného sektoru, které zefektivnily jeho fungování, omezily korupci a posílily práva menšin, zároveň ale byla faktickou vládou jedné strany podpořené monopolem veřejnoprávních médií, která neváhala vyvíjet nátlak na opozici a mhouřila oči nad porušováním lidských práv ve věznicích. Slovy ostříleného pozorovatele gruzínské politiky Toma de Waala jsou Saakašviliho lidé modernizátoři, méně už demokraté. A Saakašvili sám se svým vystupováním a praktikami namířenými proti „vnitřnímu nepříteli“ léty přiblížil svému úhlavnímu nepříteli zahraničnímu, Vladimiru Putinovi. Putinovskou hru na premiéra, pro kterou si ústavními reformami připravil půdu, po vypršení svého druhého mandátu příští rok už ale nezopakuje.

Co bude dál? Moderní gruzínská politika byla dosud charakterizována radikálními politickými střety, které nabyly podoby revolučních zvratů (díky kterým se u moci vystřídali radikální nacionalisté, staré nomenklaturní kádry a modernisté), občanské války a masových nepokojů. To vše na pozadí vleklého konfliktu s Abcházií a Jižní Osetií, Ruskem podporovanými separatistickými útvary.

Nyní, poprvé ve dvacetileté historii nově nezávislé Gruzie, a bez precedentu v širokém okolí, ztrácí vláda svou moc v přiměřeně svobodných volbách. Poražený uznává prohru a slibuje držet se ústavních principů. Gruzínský sen a Bidzina Ivanišvili v jeho čele nejsou odpůrci liberálních reforem ani prozápadní orientace země. Nejsou agenty Kremlu, ale hnutím, kterému se podařilo artikulovat nespokojenost většiny gruzínských voličů s každodenní politikou země a přimět je, aby do něj vložili své naděje.

Gruzie stojí na rozcestí. Nejde přitom ani o daně, ani o přežití. Jde o to, zda se prosadí v Saakašviliho liberální diktatuře upozadněný příslib „Revoluce růží“ v demokratickou budoucnost země skrze systém brzd a protivah omezující zpupnost politických elit, nebo jestli bude následovat další dějství politického konfliktu, který vzhledem k vysoké polarizaci gruzínské politiky a stupni společenské mobilizace může snadno nabýt násilné podoby.

Saakašviliho legitimita v gruzínské společnosti, kde se více než polovina občanů identifikuje jako Evropané a 77% by zítra hlasovalo pro vstup do EU (čísla se zbytkem evropského východního sousedství neporovnatelná) se odvíjí od jeho prozápadního kurzu. Tím jsou jeho možnosti v dobrém slova smylu omezeny. Zároveň se nebude s mocí loučit snadno. V projevu přiznávajícím porážku se stylizoval do role „ochránce revoluce“ a v prvních vyjádřeních po zveřejnění průzkumů u východů z volební místnosti vyzdvihl, že Ivanišviliho „modré“ volilo hlavně Tbilisi, zatímco zbytek země vyjádřil svou podporu jemu.

Kterou cestou se Gruzie vydá bude záležet i na tom, co Saakašvilimu řeknou její přátelé v Evropě a USA. Česká republika se mezi tyto přátele pyšně řadí.

Vyšlo v Hospodářských novinách, 3.10.2012