Konec odborů v Česku?

Mám cosi společného s jednou menší průmyslovou společností. Asi šest set zaměstnanců na dvou místech. Většinou jsou to kvalifikovaní dělníci a technici, šikovní lidé, kteří dělají šikovnou práci. Nedávno jsem probíral jednu pracovní věc s člověkem, který je v této firmě předsedou odborů. Došla řeč na to, jak odbory fungují.

Ve stručnosti, při jednání s našim vedením jsme docela spokojeni. Pravda, mohli by být někdy vstřícnější, ale uvědomují si, že jsme na jedné lodi, a tak se skoro nestává, že bychom jím museli nějak vyhrožovat. Horší je to se svazem a s centrálou. Mám někdy dojem, že nám házejí klacky pod nohy. Skoro nic od nich nemáme, náš vliv na to, jak se rozhodují je minimální, spíše žádný. A pak, poslední dobou se snaží dělat politiku, Nejenom, že je v tomhle nikdo z nás nepodporuje, ale hází nám to klacky pod nohy. Když totiž přijdeme za vedením, máme na talíři Zavadila a ty jeho řeči. Já rozhodně nebudu lidem říkat, koho mají volit. Ale oni mají někdy dojem, jako by se jím to říkalo shora…

Musím říct, že jsem byl názorem dotyčného člověka, zaskočen, v dlouhodobější perspektivě mi ale připadá smysluplný.  Zvláště poté, co jsem se setkal s jiným, velmi podobným názorem v úplně jiné organizaci nota bene podnikající v jiném oboru. A poté, co ve výše citovaném útržku rozhovoru zmíněný odborářský předák skutečně doporučil, koho by lidé měli, respektive neměli volit (onen rozhovor je k datu vydání tohoto článku starý zhruba šest měsíců). Obávám se totiž, že se v České republice začíná otevírat otázka existence odborů; ne však jako jednotlivých organizací, nýbrž jako jejich velkého masového společenství. Otázka o to palčivější, že přichází v době ekonomických i politických turbulencí. Tedy přesně tehdy, kdy by odbory měly stát za svými zaměstnanci. Dovolte mi k tomu nastínit několik tezí.

Nepříjemné břímě

Současné velké odborové svazy a jejich zastřešující organizace jsou, ať se jím to líbí nebo ne, potomky jediného univerzálního, vše zastřešujícího Revolučního odborového hnutí, které mělo za státního socialismu praktický monopol na odborovou činnost. Že se nejednalo o činnost odborovou, tedy o vyjednávání, ale spíše o činnost servisní (organizace a podpora různých akcí, nejznámější z nich byly rekreace a manifestace na podporu režimu) bylo nasnadě. Změna společenského zřízení si vyžádala změnu odborů, a ta se projevila v prvé řadě na úrovni základních organizací, tedy přímo v podnicích a firmách. Začaly vznikat odbory, které si, na rozdíl od nezpochybnitelného statutu z časů ROH, musely své postavení vybojovat, vydupat ze země, v některých případech proti zájmům, či dokonce proti aktivnímu odporu vlastníků a managementu firem. Jsem přesvědčen, že tento proces stále probíhá, i když na mnoha místech se odbory už pevně etablovaly a vedení je přijalo nejenom jako nutné zlo, ale jako platného partnera v jednání o mzdách, o pracovních podmínkách ale třeba i v rámci krizového řízení.

Zatímco odbory na nižší úrovni prošly (a procházejí) na mnoha místech takovýmto bolestivým přerodem, v centru se změnilo jen málo. Byrokratické řízení, nedostatek reflexe a sebereflexe, snaha „vidět věci globálně“, a o svém názoru přesvědčovat podřízené organizace, které dostatečně globálně nevidí, ne zcela vyjasněný vztah mezi centrálou a některými hráči politické scény. To jsou jenom některé z plejády problémů pro ilustraci k těm, které již byly zmíněny výše.  Přitom právě ony navozují stav, kdy „velké“ odbory, tj. odborové centrály na úrovni svazů a komory začínají pro část svých podřízených představovat ne zastřešující prvek a klíčový nástroj pro vyjednávání s vládou, ale spíše čím dál tím více nepříjemné břímě.

Jádro a většina

Nakolik je to, co jsem zde popsal, pravda, a nakolik špatný úsudek udělaný z dílčích informací z několika firem a několika zdrojů uvnitř odborů, může být předmětem debaty. Tím mohou být ale stejně tak neúspěchy centrálních odborů při naplňování cílů, které si jejich předáci stanovili. Nedostatek podpory základních organizací pro původně plánovanou podzimní vlnu protestů proti vládě, zjevně tak veliký, že nezbylo, než jej přiznat je jedna věc. Spekulace (nebo vážné podezření, říkejme tomu každý, jak chceme), že odbory silně nadhodnotily a mediálně prosadily násobně vyšší než skutečný počet účastníků jarních protestů je věc druhá.

Uvnitř odborů patrně existuje „tvrdé jádro“, které žádá radikální postup, a hrozí velkými problémy vedení, pokud na něj nepřistoupí, a „racionální většina“, která přesně toto odmítá. Vyhovět oběma nelze, ale postavit se na kteroukoli stranu znamená riskovat vážný problém. V případě podpory většiny jde o hrozbu nezvladatelných kroků tvrdého jádra, v případě podpory tvrdého jádra pak hrozbu odchodu nemalé části členské základy. Ostatně, říká se (a opět je to pouze spekulace), že tento proces již probíhá a nejen v podobě odchodu jednotlivých členů, ale hlavně snahy o osamostatňování odborových organizací od svazů. Svazy a komora se tomu snaží ze všech sil zabránit, a tak se pouštějí do kroků, které dříve u jiných samy kritizovaly. Třeba otevřely svůj portál slev a výhod pro členy, věc to dříve nevídaná.  Otázkou je, nakolik mohou takové akce reálně pomoci, zvláště když uvážíme, že u odborů, které by měly mít vyjednávací funkci, jde o činnost servisního charakteru; tolik typickou pro zde již zmíněné ROH.

Nejasná budoucnost  

Pokud je cokoli z toho, co jsem zde popsal více, než pouhá spekulace, je to vážný problém nejenom pro odbory, ale pro celou Českou republiku. I když je samozřejmě účelné, aby kolektivní vyjednávání probíhalo co nejvíce na úrovni jednotlivých firem a podniků, akceschopná a konstruktivní zastřešující organizace je nutná; a nejen pro její účast v tripartitě. Představuje nástroj vyjednávání práv zaměstnanců v mnoha oblastech, přirozeného partnera vlády například v tématech ochrany zdraví a bezpečnosti při práci, při vytváření pracovního práva je přirozenou protiváhou zaměstnavatelů. Odborové centrum disponuje aparátem expertů, poradními orgány i nezávislými odborníky, ale to vše má smysl jedině v případě, že má svou legitimitu, a ta nepřichází nikdy ze zákona, nýbrž zezdola, od členské základny. Nemá-li jí, stává se rychle irelevantním solitérem pro všechny. Výsledky znemožnění odborové centrály pak mohou v konečném důsledku nést na bedrech všichni členové odborů v České republice, a konec konců i ti zaměstnanci, kteří v odborech nejsou.

Je možné, že vše, co jsem zde popsal, je neopodstatněný nesmysl. Je-li ale na něm něco pravdy, pak hrozí poměrně aktuálně to, že centrální odbory, tedy vedení ČMKOS, a přinejmenším velkých odborových svazů ztrácí nejenom kontakt se členskou základnou, ale vlastně i smysl své existence. Příčina tohoto stavu je komplikovaná, řešení ještě komplikovanější. Pokud bych mohl nějaké, velmi pokorně, nabídnout, myslím si, že odbory by měly zcela rezignovat na svou politickou aktivitu a věnovat se tomu, proč vznikly, tj. ochraně práv svých členů před svévolnými zaměstnavateli, a partnerství s exekutivou. I pak ale bude jejich osud asi stále velmi nejasný.