Namočení do korupčních praktik nechci komentovat, bylo by to dnes už nošení dříví do lesa. Chci jen dát sbohem padlému nepříteli, kterému nebylo možné upřít jednu věc. Zatímco Petr Nečas je politováníhodný muž bez charismatu a téměř bez vlastností a Miroslav Kalousek politováníhodný muž bez skrupulí, Jaromír Drábek mi vždy připadal aspoň trochu úctyhodný. V jeho tváři jako by se bezcitnost, odpovídající prosazované politice, chvílemi mísila s melancholickým smutkem. Umím si ho představit jako amerického puritána na obraze ze 17. nebo 18. století, vyzařujícího strohý patos starozákonní přísnosti; portrét někoho, kdo je přesvědčen, že člověk nezaslouží nic než věčné zatracení, a náplní jeho života jsou pouze práce a odříkání, jimiž chce v zoufale krátkém čase pozemského bytí zmírnit nesplatitelný dluh u nebeského Věřitele, výlučného majitele našich duší.

Odchod tohoto ministra(nta) krutého smutku mi sedí k dalším nedávným loučením. K rozchodu s kýčovitým „dalajlámismem“, jemuž vzdával rituální hold ještě Mirek Topolánek, a k vyhazovu autentického reakcionáře Romana Jocha. Tyto odchody jsou projevem procesu, v němž studené vody kapitalistické vypočítavosti nutí pravici škrtnout jako přebytečnou zátěž nejen sociální práva, ale i vlastní morální zdůvodnění v podobě obhajoby nadřazených západních hodnot (Joch i Havel si nakonec podávají ruku s Bushem, i když každý jinou). Řeč „duchovní nadstavby“, jakkoliv iluzorní a pokrytecká, umlká a zbývá jen pajazyk „rozpočtové odpovědnosti“, v němž „věc veřejná“ už nedává smysl.

Tento posun ale také znamená, že se od nečasovské pravice odlupuje „respekťácký“ střed, který se tak ocitá v politickém vakuu. Naleznou nyní „šídlité“ či „taberovci“ politické zakotvení v alianci s levicí, která alespoň ve svých neparlamentních polohách otevřeně obnovuje antikapitalistickou rétoriku? Možným pojítkem je obrana lidských práv, mezi něž náleží i práva sociální. Smí-li se útočit na ně, je dovoleno útočit i na všechny ostatní.

K filozofickému rámci dnešního liberální tábora by mohly přispět třeba myšlenky amerického filozofa Michaela Walzera. Podle Walzera je základním předpokladem dobře uspořádané společnosti respekt k odlišným „sférám spravedlnosti“, kdy např. úspěch v ekonomické sféře nezakládá privilegia ve sféře kulturní (jako přístup ke vzdělání apod.), pozice ve sféře politické nezakládá přednostní zacházení při vstupu na trh, apod. Rovnost mezi občany je tedy podmíněna citem pro pluralitu sfér, v nichž se pohybují a které mají takříkajíc odlišnou logiku.

Myslím, že tato pluralita by měla být respektována i v řízení státu a že právě z těchto, nejen ryze praktických důvodů, existuje dělba exekutivní moci do jednotlivých rezortů. Pro Nečasovu vládu je typické, že v případě ministerstev, která by měla hájit jinou logiku, než jakou si vynucuje trh regulovaný velkokapitálem, došlo k tzv. nepřátelskému převzetí – byla obsazena právě těmi, jejichž politice by měla oponovat. Ministerstvo životního prostředí v rukou ODS je toho nejkřiklavějším příkladem. Svěření ministerstva práce a sociálních věcí podnikateli a exprezidentovi Hospodářské komory bylo ale téhož druhu. Proto by ten, kdo se chce hlásit k demokratickému liberalismu respektujícímu „sféry spravedlnosti“, měl mimo jiné vystupovat proti sociální reformě, jež je hlavním Drábkovým dědictvím.

S Drábkem možná odchází nostalgické stopy Weberovy protestantské etiky, jež prý stála u zrodu kapitalismu. Každopádně ale zůstává trend, který kapitalismu vychovává nové hrobaře.