Venezuela: Boj Goliáše s Davidem.

Upozornil na sebe ještě dříve, než svou volební kampaň oficiálně zahájil. K registraci do prezidentských voleb šel do sídla volební rady 10 kilometrů pěšky, v čele davu svých příznivců. Čtyřicetiletý Capriles je nadšený amatérský běžec a také workoholik, který spí pouze čtyři hodiny denně. Energičnost jeho kampaně ještě zvýrazňuje rozdíl mezí ním a osmapadesátiletým prezidentem Chávezem, který se od roku 2011 léčí s rakovinou. Na nedaleké Kubě už podstoupil dvě operace a také ozařování. Mnoho lidí proto pochybuje, jestli by dalších šest let v úřadu vůbec fyzicky zvládl. Chávez si přízeň dalších, především velmi chudých občanů, "kupoval" populistickými hesly a vypočítanou explozí investic do sociálních programů ve dnech těsně před volbami.

Pro chávisty byly volby  prezentací, jak v revoluci  pokračovat. Pro opozici se ve volbách jednalo o obnovení země. Capriles v kampani Cháveze kritizoval: "Jeho program reforem je katastrofický. Posílá ropu za miliardy dolarů jako dar do svých "spřátelených" zemí, zatímco statisíce Venezuelanů řeší, jestli budou mít vůbec co jíst. Máme spoustu vlastních problémů, ale Chávezovou prioritou je vytváření jakési vlastní světové revoluce, Socialismu 21. století."  Podle něj měl Chávez 14 let na to, aby v zemi něco změnil. Neudělal ale nic, a proto si lidé zaslouží změnu. Ve svém programu Capriles sliboval mimo jiné rovnováhu mezi sociálními programy a svobodným podnikáním, boj s korupcí a vytvoření nových pracovních příležitostí.

Samotný slovník vůdců stran byl signifikantní a osočující. Jedno z hlavních hesel chávistů  bylo: „Chávez je srdce  vlasti.“ Pro Cháveze byl Capriles  vyzáblý a odporný špinavec. Narážel na jeho sportovní běhání,  kdy i při volbách nejezdil autem, ale běhal za voliči  po ulicích. Nazval jej patolízalem a servilním pochlebovačem amerického  impéria. Chávez odmítal přímou diskusi s Caprilesem. Že by se obával neúspěchu se svými prázdnými hesly  a nabubřelým slovníkem? Debatu odvrhnul s typickou nafoukaností: „Dala by mi hanba, taková debata, protože  tam není nic.“  Nic či malá věc  byla jeho synonyma pro Caprileseho. Naopak pro Caprileseho bylo čtrnáct let Chávezovy  vlády  pouhé žvanění a jeho sliby byly pouhé šmajchlování a neupřímné legrácky.  Nikdy jej nenazval jménem, pouze  ten druhý kandidát.

Polarizace společnosti  se vetřela až do rodin.  „Řadu dní už spolu nemluvíme,“ říká Elisa Ruiz o svém soužití s manželem. Ona volí opozici, manžel Cháveze. „Capriles je pro mého muže, militantního chávistu,  zloděj a bandita čtvrté republiky.“ Tak nazval Chávez  všechny předcházející vlády před jeho nástupem. Politika jim rozdělila i lože. „Jak bych s ním mohla spát?“ ptá se paní Ruiz. V mnoha rodinách si dali zákaz  politických debat, protože jinak by se jen hádali. Jenže jak nemluvit  o politice, když ve Venezuele jsou vlastně 24 hodin  denně neustále nějaké volby? A tak si manželé vyhledávají přátele mezi příznivci svého politického přesvědčení a rodiny se pomalu  rozpadají. Psycholožka Lozara k tomu dodává, že do těchto politických rozbrojů se reflektují osobní problémy, neúspěchy, frustrace a politika je tak nástrojem jejich ventilace.

          Jak k tomu došlo? Chávez nastavil tvrdou politickou diskuzi plnou inzultací a ponižování  protivníků.  „Kdo není chávista,  není Venezuelan!“  křičel na davy.  „K takové polarizaci je však zapotřebí dvou ve hře,“ řekla  ředitelka  Institutu psychologie Centrální Univerzity  Mireya Lozara. Měla tím na mysli, že opozice byla údajně první, která zahájila tento trend ve svých masmédiích. Je to ztráta respektu jedné strany vůči druhé. Podle výzkumu veřejného mínění 28,2% obyvatel se domnívá, že  touto vulgarizací je vinen současný prezident, naopak 29,6%  je přesvědčeno, že odpovědná jsou masmédia, která situaci trvale hrotí.

         Za  tak  vyžhavené volební  situace se lidé obávali  nepokojů či dokonce války, což Chávez podporoval. Byla to vlastně i forma nátlaku na voliči,  proč nevolit opozici. Bůhví, co by potom bylo, že?  Chaos, zmatky? Davy lidí pro každý případ a pro jistotu běhaly ulicemi a zkupovaly  do zásob  jídlo a vodu. Z tohoto pohledu se nelze divit, že Institut psychologie Centrální  Univerzity připravil dokument psychologických doporučení, které by řídily povolební stres.

Chávez měl za sebou obrovský mechanismus  náhončích. V každém městě byla komanda zvaná Carabobo (podle místa vítězné bitvy Bolívala proti Španělům). Měla řadu patrol odpovědných za rekrutování příznivců chávismu. Garantovaly přesuny k voličským urnám i jídlo pro voliče. K dispozici měly autobusy i hotely tak, aby dosáhly mety, kterou vytyčil sám Chávez: deset miliónů hlasů pro jeho znovuzvolení. Strategie kampaně u jeho soupeře byla méně ambiciózní, i když měla podobné patroly s názvem Venezuela. Také jejich členové chodili od domu k domu přesvědčovat voliče. Touto cestou se dosáhlo neuvěřitelné volební účasti -  80,94%, nejvyšší v  moderní historii země.

Volební místnosti se otevřely v neděli  již ve tři ráno a mnozí již stáli ve frontě. Chávez se svými dvěmi dcerami přijel volit v 13.15. Capriles o chvíli později. Nikdy v době bolivariánské revoluce nebyla opozice tak zorganizovaná, a přesto Chávez,  navzdory své rakovině,  protivníka  překonal o  téměř 1,3 miliónů hlasů. V době  sečtení  90% všech hlasů získal podle Národní volební rady  (CNE) Chávez 54,42% a Capriles 44,97%. Tato situace dává Chávezovi a jeho socialismu 21. století dalších šest let existence. Dostane tak celkem dvacet let vlády, které požadoval, aby totálně proměnil panorama země podle svých snů. Snů revolučních a socialistických, potažmo komunistických.  Očekávám další vyvlastňování a nacionalizaci soukromých firem a majetků, podporu spřátelených zemí (nejen morální, ale i finanční), zintensivnění protiimperialistického boje včetně vyzbrojování armády i milicí, masivní rozšíření  vlivu chávistů, posílení Cháveze v roli neoficiálního vůdce  revoluční levice na světě, ne nepodobné Che Guevarově permanentní revoluci, ale pochopitelně  i jisté sociální projekty pro ty nejchudší.

Z balkónu paláce Miraflores v Caracasu promluvil k svým davům, ale kupodivu se nejdříve obrátil ke svým protivníkům: „Mám slovo uznání všem, kteří hlasovali proti nám, pro jejich demokratický způsob, pro jejich demonstraci vlastenectví, které prokázali, navzdory tomu, že nesouhlasí  s bolivariánskou cestou. Právě proto jim všem blahopřeji a současně i jejich vedení, kteří uznali pravdu.“ Neuvěřitelně vstřícný projev vůči opozici, i když  si jeho autor s chutí zaměnil své vítězství za pravdu. Dav ovšem mezitím fanaticky řval: „Nože, dýky, Capriles, třesky plesky.“  Chávez se překonával ve vstřícnosti. Jistě si to jako vítěz mohl dovolit a vychutnávat: „….všichni jsme bratři Bolívarovy vlasti.“ Je to  výrazná změna, která může změnit polarizaci země a uklidnit ji.

Capriles uznal vítězství svého soupeře a svým voličům vzkázal:“ Těm, kteří nyní cítí smutek, a jedná se o šest miliónů Venezuelanů,  chci říci, že se mnou mohou i nadále počítat.“ K těm ostatním se postavil velice diplomaticky, i když byl zjevně dojat, ale  s pevným hlasem:“  A těm, kteří volili pro jinou možnost, ať také počítají se mnou. Jsem přesvědčen, že Venezuela může být lepší.“  Pogratuloval Chávezovi k vítězství, ale zdůraznil, že lid  Venezuely má dvě rozdílné vize. A být prezidentem znamená pracovat pro řešení problémů obou skupin obyvatel. Vzletně jej požádal o uznání téměř poloviny země, která nesouhlasí s jeho revoluční vládou. „ Polovina národu ať necítí porážku. Ten, kdo prohrál, jsem já. Vy jste postavili  cestu a ta  je před námi. Jsem důsledný demokrat a jiná možnost dostala víc hlasů. Vůle většiny národa je pro mě posvátná. K umění vyhrát, je třeba i umět prohrát. “ Tato slova  z poraženého Caprilese udělala zcela jistě nepřehlédnutého vůdce opozice, která byla čtrnáct let roztříštěná a nejednotná. Po této stránce je to vnitřní vítězství opozice.

Chávistě vyrazili do ulic  a petardy rozezněly celým Caracasem. Svobodná matka Morelis Franco cítila velkou radost, že “…křičela jsem nadšením tak silně, aby mne slyšel celý svět.“ Carmen Rea: „Vyhráli jsme pro naši organizovanost a práci dnem i nocí.ve straně.“ Mezi chávisty je však i strach, který Chávez, ač bezvěrec a bojovník proti církvi,  parafrázoval do křesťanské boží prosby:“  Ať mi dá Bůh zdraví, abych mohl i nadále sloužit venezuelskému lidu.“ Politické kyvadlo Latinské Amerika zůstalo vychýleno na levé straně.