Kdo si v Sýrii spálí prsty

Spíše v případě krajní nouze použije článek 5 Washingtonské smlouvy NATO v souběhu s článkem 51 Charty OSN. A to je přesně to, čemu se snaží ostatní členské státy vyhnout. Nikdo si v Sýrii nechce pálit prsty.

Málokterý z analytiků v západních demokraciích by rád viděl pokračování vlády režimu Bašára Asada v Sýrii. Navzdory některým zvláštním charakteristikám skladby syrské opozice by se shodli na tom, že cesty zpět už není.

Jenže se zdá, že není ani cesty vpřed - když už je to téměř devatenáct měsíců, co všichni trpně čekají na to, kdy vláda Asada padne. Rok a půl mezinárodní společenství trpělivě čeká bez toho, aby v této ještě donedávna populární turistické destinaci k zastavení krveprolití civilistů cokoliv podniklo. Je pravdou, že nikdo nechce mít ze Sýrie druhou Libyi, ale v podstatě toto není skutečný důvod nečinného přihlížení.

Změna postoje západních demokracií

V počátcích syrského konfliktu, kdy se ještě Turecko snažilo domluvit s Asadem diplomatickou cestou, to byly právě západní demokracie, které upozorňovaly na nevyhnutelnost zásahu zvenčí. Později si však uvědomily, že vojenská pomoc určená vzbouřencům občas končí v nesprávných rukou muslimských ultra-radikálů patřícím k různým frakcím. A uvědomily si to, že po Asadovi může přijít v Sýrii vláda, se kterou nemusí mít nevyhnutelně jednotná hodnotová měřítka.

Strach z nepředvídaného – a nekontrolovatelného – přiměl většinu z mezinárodního společenství ke kompromisu ve věci obhajoby lidských hodnot (nezapomínejme, že situace v Sýrii už zapříčinila smrt 30 tisíc lidí).

Když entuziasmus zemí EU a USA – a víceméně všech členských států NATO – postupně upadal, Turecko též učinilo kompromis - ten se však týkal jeho státní bezpečnosti. Turecko se stalo poslem hlásajícím nutnost dodržování univerzálních lidských hodnot za hranicemi, a to na úkor své státní bezpečnosti. Někteří analytici tvrdí, že za tím byla přehnaná regionální asertivnost Turecka. Jiní zase mají za to, že Turecko nemělo na výběr.

Ideální scénář pro Asada – zatažení Turecka

Ať už je to jakkoliv, Turecko je momentálně země, která je vystavena nebezpečí použití syrských chemických a biologických zbraní – v závislosti na tom, komu se dostanou do ruky. Je to rovněž země, která je v zahraničním tisku prezentována jako ta, která je v konfliktu se syrským politickým režimem, pokud ne rovnou v začínající válce.

Přestože si Turecko může víceméně samo za takovou image tím, že nedokázalo nastolit rovnováhu mezi pragmatismem a etickými principy, faktem zůstává, že vtažení Turecka do konfliktu by byl ideální scénář pro Bašára Asada.

Relativně jednoduchou kalkulací by totiž změnil občanskou válku v Sýrii, (která, jak je důvodné se obávat, může přerůst do ekvivalentu španělské občanské války) do mezinárodního konfliktu. Toto by teoreticky mohlo mít za následek nejen vytvoření širších aliancí, ale i sjednocení syrského lidu vůči “vnějšímu nepříteli”, bývalé “koloniální mocnosti”, jak je Osmanské imperium charakterizováno v syrských učebnicích. Je možné, že právě v to doufal syrský režim, když nedávno ostřeloval minomety domy v tureckých vesnicích.

Avšak navzdory tomu, že střely zabily pět tureckých civilistů, Turecko sotva půjde do vojenského konfliktu s Assadovým režimem samo. Spíše v případě krajní nouze použije článek 5 Washingtonské smlouvy NATO (ozbrojený útok proti jedné nebo více z členských zemí bude považován za útok proti všem) v souběhu s článkem 51 Charty OSN. A to je přesně to, čemu se snaží ostatní členské státy vyhnout. Nikdo si v Sýrii nechce pálit prsty.

Zvenčí vypadá tato situace jako úplně neschůdná. Zdá se však, že si mnozí uvědomují možnost taktické chyby, pokud by Turecko bylo necháno samo “napospas” nástrahám a útokům ze strany Sýrie. Naštěstí v 21. století už hrubá vojenská síla není jediným prostředkem na snížení obranyschopnosti protivníka.

Vynucené přistání syrského letadla letícího z Moskvy do Damašku v Ankaře a následná konfiskace základních částí radarového systému syrské vzdušné obrany tureckými úřady je posledním, ne však závěrečným příkladem.