Finanční ústava je reakcí na vládní selhání

Podle teorie politických cyklů mají vlády z důvodu maximalizace počtu hlasů v následujících volbách v druhé polovině svého funkčního období tendenci více utrácet a přirozeně se jim nechtějí zvyšovat daně. Zajímavé je, že se v tomto chovají podobně levicové i pravicové strany. Rozpočtové deficity jsou tedy logickým důsledkem politické soutěže a bez hlubšího zakotvení fiskální disciplíny v legislativní i institucionální oblasti jsou těžko odstranitelné.

To, že by fiskální politiku řídili již jen experti, nehrozí. O výši daní, jejich struktuře, o výdajích státu, míře přerozdělování a veřejných investicích se bude i nadále samozřejmě rozhodovat ve volbách a až do výše tzv. fiskálního stropu má vláda zcela volné ruce. Role Národní rozpočtové rady bude navíc jen poradní a jen čas ukáže, jakou bude mít autoritu. V řadě zemí se však nadstranické rozpočtové orgány osvědčily a prokázaly dobrou službu. Například v Nizozemsku testuje Netherlands Bureau for Economic Policy Analysis nejen dopady zákonů na státní rozpočet, ale i programy politických stran. Volič si tak může ověřit, nakolik jsou stranické sliby v praxi také realizovatelné.

Otázkou však je, zda nebyla výše dluhového stropu nastavena příliš nízko. Jak ukázal např. Pakt stability a růstu, příliš přísná pravidla vedou k jejich nedodržování. Proto si myslím, že by to místo 50 % dluhu vůči HDP mohlo být klidně i 60 %, jako v řadě jiných zemí, a nic by se nestalo.

Pro ústavní zákon musí vláda získat i podporu sociální demokracie a těžko si lze představit, že by si tato strana chtěla tak výrazně omezit prostor pro provádění autonomní fiskální politiky. Již nyní totiž překračujeme čtyřicetiprocentní hranici, při níž by vláda musela navrhnout opatření ke snížení zadlužení. Pokud by dluh převýšil 45procentní hranici, tak by již muselo dojít ke zmrazení aspoň 3 procent výdajů, hranice 48 procent by znamenala povinnost předložit vyrovnaný státní rozpočet a nad 50 procent by musela vláda požádat Poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry.

Jak dokazuje i nedávná zpráva MMF o přehodnocení odhadu fiskálních multiplikátorů, škrty nemusí znamenat nápravu veřejných financí, ale mohou vést k prohloubení recese. Proto by bylo žádoucí kromě systémového provázání výše státního dluhu s nutností omezovat výdaje, což může v nesprávnou dobu způsobit víc škody než užitku, motivovat vládu k šetření v dobách prosperity a v recesi trochu povolit šrouby. To se například dá docílit provázaností výše růstu HDP s výší rozpočtového deficitu, např. že růst HDP + deficit veřejných rozpočtů musí být menší než 4 %.

Každý politik chce být znovu zvolen, chce být tedy populární, což vede k pokušení snižovat daně a zároveň zvyšovat výdaje. Všichni sice vědí, že to není dlouhodobě udržitelné, zároveň je to těžké změnit. Jak jinak soupeřit o přízeň voličů? Je to klasický problém kolektivní akce, tedy kdy je něco výhodné pro všechny, ovšem nikomu se nevyplatí, aby to udělal sám. A proto je nutné změnit pravidla a vytyčit nové hřiště, které bude platit pro všechny, což povede v ideálním případě ke stavu, kdy nové výdaje nebudou možné bez omezení těch stávajících nebo zvýšení státních příjmů.

Reakcí na vládní selhání v monetární politice byly nezávislé centrální banky, reakce na selhání ve fiskální politice je zakotvení fiskální disciplíny v legislativní i institucionální oblasti. Důležité je, aby obě instituce byly transparentní a pod demokratickou kontrolou.