Vyšetřování exprezidentů se stává ve Francii zvykem. Sarkozyho ohrožují čtyři aféry

Ve Francii se stává zvykem, že po skončení svého mandátu je - od nynějška bývalý - prezident již nechráněný imunitou, vystaven nebezpečí vyšetřování trestných činů, kterých se v průběhu své vlády nebo před ní dopustil.

V živé paměti je ještě případ prezidenta Chiraca, který byl pravomocně odsouzen v r. 2011 za finanční přečiny, kterých se dopustil, když byl pařížským starostou, tj. zhruba před dvaceti lety. Prezident Mitterrand jen díky svému skonu brzy po skončení mandátu unikl vyšetřování ve věci zřízení ilegální rozvědné buňky v Elysejském paláci, která odposlouchávala zejména význačné novináře a intelektuály.

A jak je na tom Sarkozy? Aféry, které ho ohrožují jsou především čtyři. Není samozřejmě vyloučeno, že se nevynoří i další.

1) Je tu již po léta se táhnoucí aféra s úplatky při prodeji ponorek (vyrobených ve francouzských státních loděnicích podléhajících ministerstvu obrany) Pákistánu a fregat Saúdské Arábii v 90. letech. Při podobných zakázkách je údajně "zvykem" (jak se dovídá naivní poplatník, o jehož peníze v posledku jde) vyplácet partnerovi (tj. pákistánským vojákům a vládním činitelům) vysoké komise, procentuálně úměrné objednávce. Objednávka byla řádově miliardová, komise potom řádově stomiliónové (dle různých údajů 4-6,25% z výše kontraktů, která se pohybovala okolo 25 miliard franků, tj. 4 miliard dnešních euro ).

Obchod vyjednala tehdejší francouzská vláda, jejímž předsedou byl Edouard Balladur, ministrem rozpočtu Nicolas Sarkozy a ministrem obrany François Léotard. Potud je všechno v pořádku, protože zjevně se v tomto druhu kšeftů považuje uplácení partnerů za "normální". V pořádku už ale není, že francouzská strana si od pákistánských partnerů vyžádala - tajné - zpětné proplacení určitého dílu z vyjednaných komisí, tedy "retrokomise", zaplacené na černo francouzským politikům.

Edouard Balladur byl totiž tehdy v kampani pro presidentské volby v r. 1995, a měl naléhavou potřebu svoji kampaň financovat, k čemuž mu podstatně přispěly dotyčné retrokomise. Pokladníkem jeho kampaně byl pak Nicolas Sarkozy. Avšak čarou přes rozpočet byl výsledek voleb, kdy v prvním kole Balladura překvapivě předstihl pozdější prezident Jacques Chirac. A Chirac, pravděpodobně spokojen, že může způsobit nepříjemnosti svému sokovi (který se k němu ostatně choval velmi nevybíravě), proplácení dalších splátek komisí pákistánským partnerům zastavil.

Ti reagovali, jak je v těchto zemích zvykem, výbušně: v pákistánském Karáčí došlo 2. května 2002 k atentátu (výbuch autobusu), mezi jehož 14 obětmi bylo 11 francouzských občanů, převážně loďařských inženýrů. Vyšetřování aféry se neuvěřitelně potahovalo, zejména díky klasifikaci mnoha rozhodujících dokumentů jakožto "přísně tajných" kvůli obraně státu. Ovšem vytrvalost občanského sdružení, které založily rodiny obětí atentátu, způsobila, že přese všechny potíže pokračuje a neodvolatelně se blíží k Sarkozymu a Balladurovi. Rozhodující je při tom zjevná vůle vypovídat Sarkozyho blízkého spolupracovníka, libanonského makléře a obchodníka se zbraněmi Ziada Takieddina (který mj. zprostředkovával rovněž styky Sarkozyho s plukovníkem Kaddáfím) a možné odtajnění dokumentů, ke kterému by mohla přistoupit socialistická vláda.

2) Druhá aféra, do níž je Sarkozy namočen, se týká rovněž financování volební kampaně, tentokrát jeho vlastní v r. 2007, kdy kandidoval na prezidenta. Jde o podezření, že s pomocí svého pokladníka kampaně Erica Woertha, z něhož se stal později po Sarkozyho vítězství ministr financí, přijal vysoké peněžní dary (řádově jde o stovky tisíc eur, připomínám, že ve Francii jsou dary od fyzických osob pro politické strany omezeny na 7500 eur na osobu) od miliardářky Lilian Bettencourtové, majitelky mastičkářské firmy L'Oréal.

Pikantní na tom je, že Sarkozymu nemohlo být neznámé, že mentální slabosti dementní devadesátnice zneužívá její okolí (např. podivný mondénní fotograf, "umělec" François-Marie Barnier, který z ní v průběhu let vymámil na miliardu eur), do něhož patřil finanční poradce a správce jmění Bettencourtové Patrice de Maistre, který mj. zaměstnával Woerthovu manželku. Za oddané služby si tento finančník vysloužil povýšení do řádu Čestné legie, které mu Sarkozy udělil. Podle svědectví sekretářky Bettencourtové Claire Thibautové se pro peníze jezdilo do Švýcar, kde se vybíraly ze švýcarských kont miliardářky a v hotovosti v kufříčku převážely do Paříže, kam si je Woerth (a možná i Sarkozy osobně, což není dokázané), chodili vyzvedávat.

Sarkozyho pojistkou v této aféře byl nanterrský (obvod v bohatém rezidenčním pařížském předměstí, jehož součástí je mj. i město Neuilly, jehož byl Sarkozy starostou a kde bydlí i paní Bettencourtová) prokurátor Courroye, který vyšetřování aféry usilovně blokoval. Nyní byl ministerstvem spravedlnosti odvolán a poslán na subalterní místo v Paříži. K poslednímu vývoji aféry patří zveřejnění Sarkozyho diáře, zabaveného při domovní prohlídce v Elysejském paláci, kde jsou vyznačeny časté schůzky s prokurátorem, který kvůli nenápadnosti přicházel do paláce zadními dveřmi a přes zahradu. Data schůzek přesně odpovídají význačným obratům v aféře. Zdá se rovněž, že prostřednictvím de Maistra ministr rozpočtu Woerth radil paní Bettencourtové, jak uniknout fisku. Díky "daňovému štítu" (opatření Sarkozyho vlády, anulující veškeré zdanění přesahující 50% příjmů) pak dostala paní Bettencourtová od berního úřadu nazpátek přes 40 miliónů eur.

3)Třetí aféra vyhlíží poněkud fantaskně a v poslední době se o ní přestalo mluvit. Je proto nejisté, zda do něčeho vyústí. Jde o zjištění publikované na internetových stránkách Médiapart (které spravuje jako šéfredaktor Edwy Plenel, bývalý vedoucí novinář z Le Monde, odkud byl vyhozen při jednom ne zcela úspěšném Sarkozyho pokusu obsadit tento deník svými lidmi), že na Sarkozyho kampaň v r. 2007 přispěl 50 milióny eur plukovník Kaddáfí. Za to mu Sarkozy údajně slíbil, že jej přijme v Paříži a že jej pomůže rehabilitovat na mezinárodní scéně, což se také stalo.

Naprosto neuvěřitelná je především výše údajného Kaddáfího příspěvku: celkové výdaje v Sarkozyho presidentské kampani se odhadují na nejvýše 20 miliónů eur. Tvrzení Mediapartu se opírají o vyjádření Bagdádího Alí al-Mahmoudího, bývalého Kaddáfího ministerského předsedy, a bývalého šéfa libyjské tajné služby Moussy Koussy. Do záležitosti jsou údajně zapleteni i blízcí Sarkozyho spoluparcovníci Claude Guéant a Brice Hortefeux (kteří postupně byli jeho ministry vnitra) a nám již známý Ziad Takieddin. Je takřka nemožné udělat si o této aféře jasné mínění. Jisté je, že Sarkozy Mediapart zažaloval pro "používání a publikaci falešných zpráv", zatímco Mediapart na oplátku zažaloval Sarkozyho pro pomluvu.

4) Čtvrtá aféra je méně dobrodružná. Týká se finančního rozpočtu Elysejského paláce za doby Sarkozyho prezidentování. Prostý občan jménem Raymond Avrillier se rozhodl využít možnosti, kterou mu dává pozapomenutý zákon ze 17. července 1978, který zaručuje každému občanovi přístup ke všem administrativním dokumentům. V roce 2009 totiž Účetní dvůr vydal velmi kritickou zprávu o hospodaření Sarkozyho prezidentské kanceláře a vypíchl zejména nehorázné sumy, které Sarkozy vydával na sondáže veřejného mínění, mezi nimi především objednávku ve výši 1,5 milionu eur, za sondáže prováděné bez řádné výběrové procedury průzkumným ústavem, jehož ředitelem a majitelem je Sarkozyho poradce a blízký spolupracovník Patrick Buisson, bývalý čelní představitel v Le Penově Národní Frontě. Díky jeho radám se Sarkozymu podařilo v r. 2007 "přesifonovat" hlasy extrémní pravice a vyhrát tak prezidentské volby.

Po třech letech právní bitvy a přes velké zdráhání Sarkozyho administrativy se Avrillierovi podařilo dostat ke kompletnímu souboru finančních dokladů o hospodaření prezidentské kanceláře v Sarkozyho éře. Desítky kil archivních krabic mu byly doručeny do jeho bydliště. Zajímavá jsou některá čísla, která vzbuzují pochybnosti. V účtech z volební kampaně 2012 zůstala kolonka "poradci v komunikaci" u Sarkozyho prázdná. Pro "výzkumy a sondáže" Sarkozy udává 110 919 €, což je velmi málo (Hollande udává 598 619 € v první kategorii a 236 373 € v druhé). Sarkozyho výdaje za sondáže jsou srovnatelné s výdaji "drobných kandidátů", v první kategorii i Eva Joly, Dupont-Aignan, atd. deklarují slušné obnosy, zatímco Sarkozy nic. V r. 2007 deklaroval v prvé kategorii 130 000 €, v druhé 527 000 €. Financoval Sarkozy část své kampaně z peněz prezidentské kanceláře?

Je známo, že oficiální kampaň zahájil velmi pozdě, 15. února 2012. Do tohoto data všechny jeho cesty po Francii, cesty velmi nákladné, s průvodem, s uzavírkou dopravy, s tisíci mobilizovaných policistů a četníků, které měly často již velmi elektoralistický charakter, šly na konto prezidentské kanceláře. Podle Arvilliera není pochyb o tom, že i velká část průzkumů veřejného mínění prováděných ústavem Buisson-Giacomettia a financovaných prezidentskou kanceláří, byla motivovaná elektoralistickými zájmy, např. sondáž o reakci publika na vystoupení Mariny Le Penové v televizi, sondáž analyzující ekologický elektorát, apod. Proto navrhuje, aby všechny výdaje prezidentské kanceláře za sondáže a za poradenství v komunikaci byly připsány na účet Sarkozyho výdajů v kampani. Kromě toho se ukazuje, že kabinet Buisson-Giacometti pravděpodobně prodával svoje sondáže ještě do tisku a nechával se tak platit dvakrát. Pařížská prokuratura na základě těchto odhalení zahájila předběžné vyšetřování.

Bývalý prezident tedy má starosti. Bezprostředně ohrožen není, zejména protože mlýny francouzské justice melou velmi pomalu, prostředků k protahování má Sarkozy jistě dost. Spravedlnost je rovněž velmi shovívavá k mocným tohoto světa, o čemž svědčí spíše symbolické tresty prezidenta Chiraca, nebo senátora a bývalého ministra Charlese Pasquy.