Italský komik Beppe Grillo přeplaval Messinskou úžinu a míří do politiky

Známý italský komik, který se se svým hnutím Movimento 5 Stelle (Hnutí 5 hvězd) pustil do politiky, zatím s obdivuhodným úspěchem v minulých komunálních volbách, se odvážil na neprofesionálního plavce náročný sportovní výkon: přeplavat Messinskou úžinu mezi italskou pevninou a sicilským ostrovem. 10. října se populárnímu bloggerovi a divadelnímu komikovi, kterému je 64 let, podařilo za jednu hodinu přeplavat 2,8 km široký průliv.

Tímto fyzicky obdivuhodným gestem si Grillo zajistil velkou pozornost nejen italských medií, která ze začátku sledovala celou událost s velkou skepsí (všichni bookmakeři mohutně sázeli proti úspěchu plavební akce). Stejnou skepsi lze spatřit v italských denicích, kde ho s opovrženým přirovnávali podobným demonstrativním výkonům  diktátorů jako předváděli Mussolini nebo Mao Ce-tung.

Přesto těmto médiím lze snadno vytknout, že poté, co dlouhá léta vehementně kritizovala zdejší zavedené strany, nyní útočí podobně skepticky proti v podstatě jediné opravdové politické alternativě, která se dnes voličům v Itálii nabízí. Když si ale připomeneme, že Grillo prohlásil, že nehodlá do voleb jít s žádnou ze současných stran, které si již brousily zuby na jeho odhadovaných možných 20% preferencí, tak snadno pochopíme, proč se do něho oficiální média tak pustila. Tím kromě krátkozrakosti bohužel viditelně prokázali i svou provázanost na zavedené mocenské struktury.

Hnutí M5S s sebou nese mnoho nezodpovězených otázek a pochybností: není zcela jasné, jaká jsou kritéria výběru kandidátů, stejně tak mnozí mají za nepřehledné, jaké jsou opravdové cíle tohoto hnutí a kdo je za nimi. Přesto rozumně uvažujícímu člověku je poměrně jasný fakt, že dnes Itálie potřebuje reálnou přeměnu politické kultury a obsazení současných mocenských struktur, které katastrofálně selhaly během jejich správy země za posledních 20 let. V některých věcech se program tohoto hnutí může zdát být příliš idealistický a těžko prosaditelný, ale přesto v jiných stránkách se jeví jako naprosto rozumný.

Velkou sympatii si třeba získalo návrhem, aby od parlamentu definitivně odešli ti politici, kteří byli již odsouzení ve všech stupních justičního procesu. Bohužel takových máme v italském parlamentu 22, dalších 80 byli odsouzení zatím jen v prvním stupni. Celkem stovka z 630, kteří sedí ve sněmovně a v senátu a tvoří zákony, které by pak  lidi měli respektovat.

Docela odporný paradox, ještě odpornější, když si připomeneme, že dle dat z Transparency International se Itálie řadí na 67. místě v celkovém žebříčku světové korupce, a to hned po Rwandě a před Gruzií. Anebo dalším populárním návrhem bylo omezit působnost poslanců na dva mandáty, to v zemi, kde někteří zákonodárci sedí na svých dobře placených křeslech (zhruba 20 000 € měsíčně), již více než 20 let, někteří dokonce zakořenili už před 30 lety!

Grillo prohlásil, že "toto bylo třetí vylodění na Sicílii," a to po prvním piemontské královské rodiny Savoia, která sjednotila Itálii, ale za cenu, dle mnoha historiků, ekonomického vykořisťováni jihu, a po vylodění Američanů během druhé světové války, které mělo za důsledek posílení mafie (na válečné Sicílii, která byla v troskách a kde chyběl jakýkoliv funkční státní aparát, Američané začali spolupracovat s místní mafií, kterou znali ze své rodné země, aby mohli rychle kontrolovat ostrov).

Tentokrát bylo vylodění mírové a neslo s sebou i hluboký smysl. Ať se nám to líbí nebo ne, na politické preference mají velký vliv symbolika a city. Tímto činem Grillo jakoby vzkázal italskému regionu s nejvíce problémy, že je lze překonat, že pokud tomu člověk věří, tak může zdolat překážky a získat úspěch poctivým způsobem.

Zda se, v případě úspěchu při příštích celostátních volbách, které se budou konat v roce 2013, Grillovi podaří zdolat početné překážky a úskalí komplikované a nepřehledné italské politiky, to se teprve uvidí. Zatím Grillovo hnutí sbírá čím dál větší přízeň italských voličů, včetně té mé. I se všemi otázkami, které panují, italská situace začíná být tak dramatická a selhání současné politické garnitury tak do očí bijící, že nevidím jinou šanci než věřit tomuto muži. Ano, přiznávám se, budu-li v Itálii v době voleb, pravděpodobně dostane i můj hlas, a s ním i tímto spojené naděje o lepší zítřky pro mou zemi.