Nerůst po italsku

Omšelé bílé jakoby krajkové paláce, kostely zrcadlící se v zelené vodě, elegantní černě lakované gondoly...trochu sen, trochu závrať. A po výstupu z motorového člunu, který tu nahrazuje tramvaj, realita: bludiště kanálů, můstků a úzkých uliček, v nichž je skoro nemožné se vyznat. Žmoulám v ruce mapu a trochu nervózně se prodírám davy turistů, protože je 19. září a za chvilku má kdesi v útrobách tohoto zvláštního města začít již třetí pětidenní konference o "nerůstu pro ekologickou udržitelnost a sociální spravedlnost".

Jdi za veselým šnekem

Najednou spatřím na zdi ručně nakreslený papír s obrázkem veselého šneka a s šipkou - a mám vyhráno, za chvíli už sedím ve starobylém secesním divadle, sluchátka na uších, a naslouchám projevům benátského primátora a vzápětí rektora zdejší vysoké školy, kteří vítají 780 účastníků z téměř padesáti zemí světa. Mikrofon pak předají autorce knihy Dávné budoucnosti (vyšla i česky), Heleně Norberg-Hodge. Tato paní, která dlouho žila v indickém Ladakhu, už řadu let píše a přednáší o negativním dopadu globalizace nejen na tradiční kultury. Její řešení? Proti ekonomické globalizaci staví ekonomickou lokalizaci: snahu propojit místní producenty s místními spotřebiteli, o znovuoživení koloběhů, které lidi propojují navzájem i s místem, kde žijí. V závěru optimisticky hovoří o tom, že v Británii je již 7000 farmářských trhů. "Musíme se přesunout od konceptu ideálního růstu, který vede ke vzniku stále větších firem se stále méně pracovními místy, k růstu skutečnému a smysluplnému: k rozvoji malých firem a rodinných farem, " končí svůj projev a dodává: "lokalizace a nerůst, to je vlastně totéž".

Mikrofonu se chápe zakladatel mezinárodní sítě Transition towns - města tranzice (nebo přechodu). Rob Hopkins je mladý, vysoký, obrýlený a žije v anglickém městečku Totnes, kde to před sedmi lety propuklo. Co? Iniciativy, usilující o snížení své energetické spotřeby a o "resilienci" - odolnost tváří v tvář očekávaným energetickým krizím. Jak to dělají? Tak třeba - pár lidí se dá dohromady a postupně si společně tepelně zaizolují své domovy. Vylezou přitom z ulity a užijí si spoustu zábavy - zvlášť když po akci následuje oslava. Existují ale i větší akce, třeba ve městě Bristol, které nedávno spustilo vlastní měnu, která by měla podpořit místní podnikatele a posílit místní finanční toky. Hopkins tvrdí, že "stejné politiky, které ohrožují přírodu, ohrožují i naši zaměstnanost a naše penze", a radí: "musíme si začít vyprávět nové příběhy". Překvapivě i on se domnívá, že města přechodu a nerůst - to je totéž.

Ženy, pračky, svoboda

Poslední přednášející je Serge Latouche. Charismatický prošedivělý muž, kulturní antropolog, kolem něhož se hned na začátku utvořil hrozen novinářů. Asi nejznámější propagátor nerůstu, jedna jeho knížka (Malé pojednání o poklidném nerůstu) vyšla letos i u nás. V dalších dnech bude jistou feministickou ekonomkou veřejně osočen, nejspíš nespravedlivě, že v rámci horování pro nerůst nepřeje ženám pračky, a tím jim bere svobodu. Teď však Francouz Latouche hovoří italsky a mně stávkují sluchátka. Zabořím se tedy hlouběji do pohodlného křesla a přemýšlím o tom, co to tedy vlastně je - nerůst?

Druhý den vplouvám naplno do pulzujícího života konference, která se teď odehrává v učebnách a na zahradě univerzity Iuav na březích hlavního kanálu. V poledne se venku objeví desítky stolů a dva stany se promění ve výdejny jídla, vařeného z místních biosurovin. Měli jsme si z domova vzít talíř, příbor a hrnek, já je ale nemám a tak platím 1 euro a dostávám vše, navíc s ubrouskem a s úsměvem. Všude okolo se rojí mladí studenti, aktivisté, badatelé, včetně stovky dobrovolníků, kteří konferenci pomáhali organizovat. Téměř 40 procent účastníků nemá ještě 30 let. Někteří diskutují, jiní si dávají po obědě siestu na dekách, rovněž dodaných organizátory. Záhy propadám kouzlu konference i italské bezprostřednosti. Co na tom, že mi zapomněli dát do papírové konferenční tašky plánek, co na tom, že křest knih se konal v italštině, ač měl být anglicky, co na tom, že nikdo neví, kde je Aula 3? Hledám svůj workshop, je velmi daleko, opět bloudím a když už si zoufám, cestu mi ukáže zmrzlinář. Ve zšeřelém prostoru bývalého přístavního skladiště vymýšlí dvacítka mladých lidí z celého světa mezinárodní nerůstovou síť. Nakonec vymyslí společné wiki, ba i on-line časopis, ale rozhodnou se oficiální mezinárodní síť nerozjíždět - cítí, že jim k tomu chybí legitimita. "Musíme lidem vysvětlit, že nerůst neznamená negativní růst. Je to pozitivní koncept. Nemusíme s toho bát..." říká v diskusi zapáleně mladá Francouzska.

Co je nerůst?

V přednášce o pár dní později se aktivista a badatel Francois Schneider pokusil nerůst definovat. "Je to široký pojem, naštěstí příliš široký, než aby se mohl stát ideologií", řekl. "Růst se snaží pořád posunovat hranice. Stále zmnožuje naše potřeby. Nerůst..to je kolektivní, demokratické rozhodnutí, že budeme méně konzumovat a více žít. Je to pochopení situace: zdroje docházejí, musíme se přizpůsobit. Je to také snaha o skutečnou demokracii: zkusme vytvořit instituce, které by byly skutečně dílem nás - občanů."

Zní to krásně, ale stále ještě příliš obecně. Nořím se do benátských uliček a zvolna se procházím podél zapadlého kanálu. Nejsou tu turisté. V restauraci sedí spousta lidí, povídají si a smějí se. S jídlem se tu nespěchá. Nejdřív si dáte předkrm, pak primo piatto, pak secondo piatto...a na stole nesmí chybět karafa s vínem. Hm, kupodivu ti lidé nejsou ani tlustí. Možná je to tím, že tu nejsou žádná auta. Nebo všemi těmi mosty se schůdky. Anebo...skoro nikde jsem tu neviděla stánky fast food....Vlastně právě tady, v Itálii, se zrodilo hnutí slow food, které má taky ve znaku šneka.  Možná...možná stačí prostě trochu zpomalit. Pomalu vstupuji do restaurace...

Pozn.: Článek vyšel v časopise A2- Kulturní čtrnáctideník, roč. 8, č. 21, str. 33 pod názvem Možná stačí zpomalit: třetí mezinárodní konference o nerůstu. Viz http://www.advojka.cz/ Webové stránky benátské konference o nerůstu: viz http://www.venezia2012.it/