S Tomášem Klusem o Indii, kvantových fyzicích a také proč se stal hercem

Na české hudební scéně už delší dobu působí osobnost, která překvapuje výstižnými texty a vtipnými improvizacemi. Tomáš Klus navazuje na dílo Karla Kryla či Jaromíra Nohavici a české publikum si ho velmi cení, o čemž svědčí i několik hudebních cen na kontě umělce. Čím k nám Tomáš Klus tak promlouvá? Jsou to písně, ve kterých se nebojí rýpnout si do politiky, nebo jednoduše originalita a neotřelost? Ať už je to, jak chce, zřejmě nás bude bavit a podněcovat ještě dlouho. Tomáš Klus je prostě všestranný člověk, který toho má hodně co říct. Ostatně, přesvědčte se sami v rozhovoru pro The Student Times.

Ty jsi letos v září oficiálně dostudoval DAMU. Jaké to je nebýt studentem? 

Já jsem nezpozoroval žádný valný rozdíl. Je to asi stejný případ, jako když se mladý člověk neustále těší na to, až bude mít občanku. Že se stane někým úplně jiným. Doufal jsem, že když člověk získá diplom, tak se najednou projeví dospělost a on začne vnímat svět úplně jinými receptory, ale není to tak. Je to pořád stejné, akorát už nemůže jezdit se slevou v tramvaji.

Jako student jsi byl velmi úspěšný. Úspěšný jsi stále, ale studentem už nejsi. Jak bys sám sebe nazval teď?

Nabízí se třeba budoucí otec. To je zatím nejpříjemnější role v mém životě.

Těšíš se na to?

Strašně. Je to změna, po které jsem se odmalička pídil jako dítě, které někam jde, a pokaždé čeká, že přijde nějaký zlom. A ten přijde v momentě, kdy to dítě zplodí dítě. Vnímám teď svět jinak, než jsem jej vnímal předtím. Takže to je moje role. Jediná oblíbená, vysněná.

To je zajímavé. Jsi celkem mladý a myslím, že spousta lidí by to v takovém věku až tak pohodově nebrala.

Funguje v tom zvláštní strašák. Existuje nepsané pravidlo, že jsou hranice, kdy je na dítě brzy a kdy je na dítě pozdě. Já myslím, že definovat tento čas je úplná hloupost, a že se tím lidi hrozně omezují. Buď se do rodičovství moc ženou nebo se toho nikdy nedočkají, což je obrovská škoda. Kdybychom měli zabíhat hlouběji, tak já ve výchově dětí spatřuji smysl života. Člověk, který na světě už nějakou dobu je, má ulehčit člověku, který na svět teprve přišel.

Indický mainstream vede 

Ty jsi byl nedávno v Indii. Slyšela jsem v jiném tvém rozhovoru, že by se na příští desce mělo objevit více zvuků. Inspirovala tě Indie v tomto směru? 

Indie je všepohlcující. Nedivím se nikomu, kdo tam přijede a má pocit, že se vrátí jako někdo jiný nebo se případně nevrátí vůbec. Když jsme přijeli z Indie, byli jsme přesvědčeni o tom, že další deska bude plná sitar a jiných indických nástrojů. Teď jsme z toho trošku polevili. Ale bylo velmi zajímavé pozorovat, jak k hudbě přistupují Indové. Vnímají krásu diametrálně odlišně než Evropané. Východní kultury jsou na rozdíl od nás hodně orientované na tradice a ani pop music tam nikdy úplně neopustila kořeny tradiční hudby. I když je to teatrální záležitost, věříš jim to víc než leckterému evropskému umělci srdceryvný výkon na pódiu, který téměř hoří.

Máš v plánu ještě něco jiného? Zajet si třeba do Tibetu...

Do doby mé cesty do Indie jsem moc necestoval. Mám za sebou Alpy, Chorvatsko a pár dalších zemí, ale spíše jako závodník. Vím, jaký tartan mají v Budapešti, ale moc neznám kulturní památky nebo mentalitu lidí. Indie byla první výprava, která mě úplně pohltila. Rozhodl jsem se, že chci hodně cestovat. Chceme jet třeba do Dominikánské republiky nebo Vietnamu. Ale rozhodně mě baví projíždět exotické krajiny, protože mám rád slunce a moře. To mi dává spoustu energie. Chci se také naučit surfovat.

V jednom rozhovoru jsi zmínil, že považuješ za velmi důležité získávat nadhled. Je cestování tím způsobem, jak jej chceš získat?

Myslím si, že když člověk nadhled nemá a bere všechno příliš vážně, nemá šanci si život užít. Život je ve své podstatě velmi jednoduchá záležitost, když si uvědomíš, že mnoho věcí nepotřebuješ. My už automaticky řešíme to, že soused má lepší auto než já, přitom děláme stejnou práci, a klademe si otázku, kde na to vzal. Vytvořili jsme si zvláštní hodnotová měřítka. V zemích třetího světa a rozvojových republikách je pěkné vidět, že zdejší lidé jsou ještě konzumem nezkažení. Proto cestuji. Abych viděl, že ti lidi, kteří nemají televize a auta, jsou také šťastní a někdy mnohem šťastnější než my.

Lidi možnosti demokracie nezajímají 

Teď mi dovol citovat: „Žijeme v demokracii, ale nenaučili jsme se demokraticky myslet.“ To jsi řekl v rozhovoru pro Impuls. Kritizuješ ve svých písních jakousi laxnost lidí vůči dění u nás. Jaký máš dojem z výsledků voleb?

Dovolil bych si trochu poopravit to kritizování. Spíše poukazuji na věci, které mi nepřipadají úplně košer. Nemám mozkovou kapacitu na to, abych vymyslel, jak nám tady bude všem lépe, ale myslím, že některé receptory mám dobře vyvinuté, abych cítil, když je něco špatně. Máme tady přes dvacet let demokracii, ale nevím, jestli se někdo zamyslel nad tím, co demokracie vlastně je. Zemi, která nám po čtyřiceti letech okupace byla dána do rukou, jsme znovu odevzdali do rukou establishmentu, který se příležitosti samozřejmě chytne. My na to koukáme a říkáme si, jak jsou špatní a hrozní, ale špatní jsme my, že to dovolíme. Volby jen dokazují, že lidi to fakt nezajímá.

Jsem odchovaný generací, který byla vychovávána v čiré totalitě a má vštípený odpor vůči hromadění se, protože to bylo za komunistů nesympatické. Ale v demokracii je to zapotřebí. Lidé by se měli politicky angažovat výše než na komunálních úrovních. Pokud skutečně někdo má vizi, ať do politiky jde. U nás je problém v tom, že síto, přes které lze z komunální politiky dojít do vysoké politiky, má velké škvíry. V momentě, kdy má člověk peníze, dostane se tam. Věřím, že generace, kterou vychováme my, bude smýšlet demokraticky, protože ji tak vychováme.

Byl jsi volit?

Ne, já jsem byl v tu dobu na Slovensku. Proto jsem se k výsledku voleb ani nijak nevyjadřoval.

Myslíš si, že by tě lidé podezírali z populismu? Teď se ti nelíbí politika, za chvíli se ti znelíbí něco jiného a začneš se k tomu vyjadřovat.

Snažím se být nezatěžován očekáváním publika. Já mu nechci jít na ruku. Abych si řekl, že je teď pravý čas napsat píseň o věcech, které se lidem zrovna nelíbí, na to mám snad dostatečně vybudovaný nadhled, abych to nemusel dělat. Píšu to, co mě napadá. Když budu mít období psaní pouze dětských ukolébavek, budu psát pouze dětské ukolébavky. Ať se to lidem bude líbit nebo ne. Já to tak prostě mám.

Z doktora a učitele hercem 

Na své poslední desce Racek ses nechal inspirovat Čechovem. Hodně si ve svých písních hraješ se slovy. Připadáš si sečtělý?

Sečtělý nejsem. Je spousta knih, které bych měl ještě přečíst. Sečtělost může být ovšem i negativní věc, kdy máš hodně přečteno a tím víc se přesvědčuješ , že toho málo víš. A to je můj případ. Když přečtu nějakou knížku, většinou se cítím jako úplný blbec a mám pocit, že já sám, ačkoli bych po tom strašně prahl, nikdy nemůžu napsat knihu. Prostě na to nemám. Teď jsem dost ulítl na pohádkách Miloše Macourka, na kterých jsem vyrostl. Říkal jsem si, že bych pro dítě, až se narodí, napsal své vlastní pohádky. Jenomže tím, jak jsem naočkovaný tím Macourkem, je to něco nereálného.

De facto si myslíš, že čím míň toho přečteš, tím líp, protože se pak nenecháš znervóznit.

Jsou lidé, kteří za svůj život přečtou jednu knihu a úplně si s tím vystačí. Těm lidem informace z té knihy stačí. Ve mě to vzbuzuje zvláštní závislost, že když si něco přečtu a nerozumím tomu, chci si to v jiné knize dočíst. Je to řetězová reakce. Ta je skvělá, ale v člověku udupává sebevědomí. Ale lidé by rozhodně měli číst. Je to zdravé na mozek.

Připadáš si jako intelektuál?

To už vůbec. Natož abych to o sobě tvrdil. Mám pocit, že člověk, který se ráno probudí, podívá se do zrcadla a řekne si: já jsem ale pěkný intelektuál, není v pořádku. Mnohem lépe si pokecáš s chlápkem v hospodě, který je naplech každý den, ale má lidskou bodrost. To je pro mě mnohem přínosnější, než diskuze s rádoby kvantovým fyzikem. Ovšem kvantový fyzik, který je kvantovým fyzikem a nemyslí si o sobě, že je víc, než kvantovým fyzikem, ten by mě bavil. To je věc, která mě začala hrozně zajímat. Vždycky jsem neměl rád matematiku, fyziku. Teď jsem se k tomu obloukem dostal a zjišťuji, že matematika je ve své podstatě filozofie a že jsou hlavy, které umí vypočítat existenci Boha v rovnici. To je naprosto fenomenální. Obdivuju také lidi jako Stephen Hawking. Kapacity, které těm věcem naprosto rozumí, sednou si a napíšou pro laiky jako jsem já vysvětlení nesmírně složité rovnice. Nepovažuji se za intelektuála, protože jsem nikdy nevypočítal žádnou rovnici.

Nikdy jsi neuvažoval nad nějakým jiným povoláním? Třeba že nebudeš hercem, ale řekněme kvantovým fyzikem.

Když jsem přemýšlel o povolání, chtěl jsem být buď doktor anebo učitel. A když jsem byl hodně malý, tak jsem chtěl být archeolog, protože mě hrozně bavilo rýpat se v zemi a nacházet kameny. Měl jsem dokonce sbírku kamenů, ke kterým jsem si vymýšlel příběhy.

Jak jsi se dostal od těchto povolání k hraní a hudbě?

Vlastně přes sport. Šel jsem do Prahy za moderním pětibojem a tři roky jsem závodil na Dukle. Bylo to skvělé, ale pak jsem poznal lidi, kteří dělali divadlo. Bavili se o kultuře a moc je nezajímalo, co dělá sportovec na tartanu. Chtěl jsem se dostat blíž k věcem, kterým jsem nerozuměl. Mám povahu, že když něco dělám, musím to dělat pořádně. Řekl jsem tedy dost se sportem, teď se budu věnovat kultuře. Začal jsem chodit do divadel, přihlásil jsem se na DAMU. Všechno to vyšlo a asi to tak mělo být.

Nemrzí tě to?

Vůbec ne. Jsem hrozně pyšný na svoji sportovní minulost. Kdysi jsem trénoval se současným olympijským vítězem Davidem Svobodou, což je pro mě velká čest. Ale neměnil bych s ním. Jsem šťastný tak, jak jsem.