Soudy našly bič na černý výlep

Po léta se naráželo na stejný problém: abyste mohli za černý výlep někoho potrestat, musíte jej „chytit za ruku“. Protože jinak stěží prokážete, kdo plakát umístil. A i když se to povede, obtížně doložíte výši škody (jeden plakát=sotva decilitr saponátu. Nemůžete totiž automaticky dovodit, že kdo lepil jeden plakát, tak lepil všechny stejné po městě). Postih skrze pokutování za přestupky i případné vymáhání náhrady škody za poškození cizího majetku ztroskotává na praktické nemožnosti chycení viníků.

Pražské soudy ale přisvědčily nároku postavenému na úplně jiném právním základě. A sice žalobě na vydání bezdůvodného obohacení tím, jehož činnosti či služby jsou takto inzerovány (spočítaného podle ceny, kterou by jinak musel zaplatit vlastníkovi příslušné plochy za reklamu). Výhodou je, že není nutné prokazovat zavinění, a tudíž není třeba doložit, kdo lepil. Stačí, že dotyčný inzerent měl z takové načerno nalepené reklamy evidentně prospěch – jinak by totiž musel platit majiteli nájemné za reklamní plochu.

Provozovatelé dotyčných aktivit si pak snad konečně uvědomí, nakolik i pro ně platí, že není žádný „oběd zadarmo“. Ať už jde o běžnou komerční činnost těch, kteří ve svém byznys plánu mají ohromnou úsporu, jestliže místo marketingu jen vytisknout pár tisíc samolepek a rozdají je „dobrovolníkům“. Nebo jde o aktivity hanbaté či naopak rádoby světospásné (za nimiž je ale často stejně schovaný nějaký kšeft), taková lekce se může hodit.

Jistě, může zaznít námitka spekulující o poťouchlostech konkurentů, potajmu vylepujících plakáty s cizími jmény. Určitě někdo řekne, že by si snad dokonce sami majitelé mohli tajně polepit své plochy cizími plakáty, a namísto lopotného prodeje reklamních ploch pak jen inkasovat od nevinných ubožáků podle svého ceníku. To se ale zcela vymyká běžné pravděpodobnosti. Kalkul inzerentů s distancováním se od lepiče (i kdyby snad někdy chyceného) je zde přitom očividný.

Musím přiznat, že by se mi možná i více zamlouvalo jiné právní řešení, třeba přes obecnou povinnost předcházet škodám, zakotvenou v zákoně. Ti, co se nabízejí na podobných plakátech a samolepkách, přeci moc dobře vědí, že nezaplatí tisk a výrobu jen proto, aby si to někdo nalepil doma na ledničku. Ale aby s tím polepil (poškodil) cizí majetek.

Žaloby na bezdůvodné obohacení podle inzertních ceníků majitelů plochy mohou však být ještě účinnější, protože se vyhnou složitému prokazování výše škody. Nicméně, v některých konkrétních případech může být takto vyčíslená částka snad i přemrštěná nebo likvidační.

Dnes mnozí neplatiči drobných dluhů či černí pasažéři vzbuzují lítost (někdy oprávněnou, mnohdy ne) tím, jak účet za jejich (nesporný) prohřešek vzhledem k nákladům vymáhání mnohonásobně naroste. Podobně mohou dopadnout mnozí z těch, kteří zatím bezstarostně z černého výlepu kořistí. Lidská spravedlnost má své limity – někdo jí uteče, jinému naloží na bedra za jeho prohřešky třeba i více, než by snad zasloužil. Zatím ale vidíme kolem sebe spíše výsměch těch, kteří nás zásobují všudypřítomnou špínou, a ještě při tom královsky ušetří. Doufejme, že majitelé ploch veřejných prostranství se nechají judikaturou inspirovat, a třeba se i jednou dočkáme vertikálních ploch našich měst podobně čistých, jako to můžeme vidět ve většině jiných v zahraničí.