Obama podruhé: Zahraničněpolitické aspekty

Dobojováno. Barack Obama zvítězil téměř ve všech battleground states a nakonec s přehledem obhájil svůj prezidentský mandát. (Obamovi zdá se přáli vítězství, byť s menším nadšením než posledně, i ostatní pozemšťané). Minule jsem se zabýval rozdíly v zahraniční politice, kterou ve svém druhém období povede, proti Mittu Romneymu. Rozdíly, které by nebyly zanedbatelné navzdory plošnému působení strukturních faktorů a Romneyho obecnému příklonu (či návratu) do politického středu v závěru prezidentské kampaně. Teď, když je rozhodnuto, můžeme prozkoumat výhledy americké zahraniční politiky pod Obamovou taktovkou trochu podrobněji.

Zahraniční politika netáhla

Nejdřív pár čísel. Zahraniční politika zcela jistě volby nerozhodla. Podle průzkumů provedených u východů z volebních místností ji za klíčové téma označilo pouze 5% respondentů a umístila se tak daleko za stavem ekonomiky, deficitem veřejných financí a reformou zdravotnictví. Při řešení mezinárodní krize by však Obamovi důvěřovalo znatelně více (57%) respondentů než Romneymu (50%). Podle Daniela Dreznera z Fletcher School of Law and Diplomacy na Tufts University je to poprvé po třiceti letech, kdy v exit poll vyjádřilo více dotázaných důvěru v bezpečnostních otázkách demokratovi namísto republikána.

Nové tváře v americké vládě

Přinejmenším část křesel v novém americkém kabinetu klíčových pro zahraniční politiku bude osazena novými tvářemi. Zcela jistě končí jako ministryně zahraničí Hillary Clintonová, která se chce stáhnout do ústraní. Patrně proto, aby odtud mohla za pár let zahájit své druhé tažení na Bílý dům. Na odpočinek se nejspíš bude brzy poroučet i ministr obrany Leon Panetta. Největší šance nahradit Clintonovou má John Kerry, bývalý prezidentský kandidát a dnes předseda senátního výboru pro zahraniční politiku. Za zmínku stojí, že se v poslední době rozcházel s linií Obamovy zahraniční politiky v jediném: ve své podpoře vojenského zásahu v Sýrii. Dalšími skloňovanými jmény jsou současný poradce pro národní bezpečnost Tom Donilon nebo velvyslankyně při OSN Susan Riceová.

Panettu by mohla poprvé v historii ministerstva obrany vystřídat žena – ostřílená akademička i praktička (donedávna jeho náměstkyně) Michèlle Flournoyová. Bez šancí nejsou podle všeho ani bývalý náčelník generálního štábu a ministr zahraničí Colin Powell (stal by se tak po Robertu Gatesovi už druhým republikánem na postu ministra obrany v Obamově vládě) nebo bývalý dlouholetý senátor Sam Nunn. Ten se léta zasazuje o snižování počtu jaderných zbraní vedoucí až k jadernému odzbrojení a jeho jmenování by tak naznačilo, že Obama to s tímhle pilířem takzvané „pražské agendy“ myslí vážně. Pokud Donilon opustí post poradce pro národní bezpečnost, nahradí ho pravděpodobně jeho současný zástupce Denis McDonough. Mluví se ale také o Jimu Steinbergovi, který se mimojiné v 90. letech v RAND Corporation a následně v Clintonově administrativě nemálo přičinil o vstup České republiky do NATO.

Plavba na zadní vítr

Základní kontury americké zahraniční politiky v příštích letech jsou narýsovány celkem jasně. Obama bude dál pragmaticky kormidlovat po větru. Dvakrát ve svém vítězném projevu zdůraznil, že dekáda válčení končí. Stahování z Afghánistánu tak bude postupovat podle plánu, stejně jako snižování výdajů na zbrojení (v příštím desetiletí o nejméně 500 miliard USD, s bezprostředními důsledky mimojiné v podobě stažení dvou amerických brigád z Německa v letech 2013-2014). Obamova vláda se bude snažit vyhnout přímé intervenci v Sýrii i v Íránu, kde bude poukazovat na účinek sankcí a trvající výhodnost diplomatického řešení (a pravděpodobné globální důsledky vojenského zásahu). Proti al-Kájdě bude dál a více nasazovat bezpilotní letouny. Pokračovat bude strategický posun směrem k Tichomoří – politika, na níž ve Washingtonu vládne vzácná shoda. Zvýšený důraz bude kladen na ekonomickou diplomacii.

Říká se, že prezidenti v druhém volebním období se více věnují zahraniční politice. Nejsou teoreticky svázáni nutností znovu se ucházet o přízeň voličů a zároveň mají sklony pracovat na svém odkazu. Historické doklady pro toto tvrzení ale nejsou příliš přesvědčivé. Třeba k významnějším průlomům v blízkovýchodním procesu, což je v mezinárodní politice bezpochyby jeden z nejtěžších oříšků k rozlousknutí, přispěli američtí prezidenti Jimmy Carter (Camp David, 1978) a George Bush st. (Madridská konference, 1991) ve svém prvním (a shodou okolností v obou případech i posledním) období. Tam, kde se zahraniční politika prezidentů v druhém období výrazněji lišila, tak jako u Ronalda Reagana nebo George W. Bushe, byla definována spíše ústupem z krajních ideologických pozic (jednání s SSSR; obecněji skromnější a méně unilaterální zahraniční politika).

Nelze vyloučit, že Obamova agenda bude v druhém období o něco ambicióznější. Například ve vztahu k Rusku a snižování počtu neaktivních a nestrategických jaderných zbraní. Zásadní překvapení ale s ohledem na výše řečené nečekejme. Obama se navíc zatím ukázal spíš jako prezident v rozhodování konsensuální a kompromisní (možná až příliš). A jednání s Moskvou budou tvrdá.

Evropa

Obamova evropská politika se příliš nezmění, tak jako by se s nejvyšší pravděpodobností nezměnila, kdyby se prezidentem stal Mitt Romney. (Přestože lidé z Romneyho okolí byli k evropské integraci značně skeptičtí a není nepravděpodobné, že by Romneyho administrativa například bránila účasti MMF na dalších evropských bail-outech a na obecné úrovni podporovala na starém kontinentě „volný trh“ a „národní suverenitu“.) Budou pokračovat jednání o široké dohodě o volném obchodu v transatlantickém prostoru, jejíž výhody jsou vzhledem k objemu vzájemného obchodu a zahraničních investic s účinky mimojiné na tvorbu pracovních míst nasnadě. S jednáními s Ruskem mohou souviset témata pokračování plánů na vybudování fázového systému protiraketové obrany (EPAA) a budoucnost několika stovek amerických taktických jaderných zbraní rozmístěných na starém kontinentu pod hlavičkou NATO. Střední Evropu ale Amerika ze zřetele nepouští, natož aby ji v jakémkoliv smyslu opouštěla. K tomu, aby se po dvou desetiletích od konce studené války začala více starat o svou bezpečnost, ji ovšem celková změna americké strategie rozhodně vybízí.