Kvóty určované EU jdou proti podstatě evropské integrace

Převažující reakcí, kterou bylo možné zaznamenat po zprávě o záměru Evropské komise prosadit kvóty pro zastoupení žen v orgánech firem, byla kritika nové byrokratické regulace. Takovéto odsouzení je ovšem mylné. Nejde o žádné byrokratické regulační opatření typu unifikace pojmenování nějakého druhu potravin. Tentokrát jde o rozhodnutí navýsost politické a právě proto – bohužel – chybné. Hlavní problém přitom není v samotné myšlence zavádění kvót pro ženy v podnicích nebo v jakékoli jiné oblasti života.

Osobně jsem sice k modelu kvót pro zastoupení žen (ale také menšin, národností, zástupců regionů, atd.) spíše skeptický, ale o to jde v tuto chvíli až ve druhé řadě. Situace, kdy v české vládě jsou pouze dvě ženy, ve Sněmovně jich je 22 % a ve vedení firem či třeba vysokých škol je situace obdobná, určitě není ideální a je žádoucí, aby se postupně měnila.

Také je nutné uznat, že takovéto změny zpravidla nepřijdou samy od sebe a celková nálada ve společnosti, podpořená případnými legislativními kroky, by tento trend měla podporovat. Podstatné ale je, že v České republice na řešení této otázky společenská či politická shoda nepanuje a ani se na toto téma žádná zásadní diskuse, ani politické a ideové střety, nekonaly.

A právě v tomto faktu spočívá největší problém celého návrhu. Jedním z hlavních principů vzniku Evropské unie – který je stále zakotven v jejích základních dokumentech – je princip takzvané subsidiarity. Zjednodušeně řečeno to znamená, že každé rozhodování má probíhat na nejnižší úrovni, na které je to je možné. Směrem nahoru – ke státům a zejména k Unii jako takové – mají směřovat rozhodování pouze o otázkách, které vyžadují rozhodnutí právě na této úrovni a jinak by například nebyla účinná.

Chceme-li třeba volný trh pro nějaký druh služeb, je jasné, že pravidla platící v jedné zemi musí být přijímána i v jiné, aby firma s licencí vydanou v jedné členské zemi mohla působit na celém území Unie. Takovýto případ však kvóty pro ženy v žádném případě nejsou. Jde o téma, kde by vyhlašování jakýchkoli právních norem a to, zda se vůbec tvoří, mělo vycházet z domácích zvyklostí a vnímání této otázky každou společností. Tradičně je k této otázce jiný přístup v severských zemích, obvykle velmi podporujících takto chápanou rovnoprávnost, a v zemích jihu Evropy.

Politická levice zpravidla podporuje postavení žen (a také menšin), zatímco konzervativní strany sice respektují jejich práva, ale zároveň pro ně bývá prioritou podpora tradičního modelu rodiny a volná soutěž na trhu práce i svoboda pro firmy v oblasti personální politiky. Taková diskuse je nicméně zcela legitimní a pokud se v Čechách dostane do volebních programů a do parlamentních diskusí, bude to jenom dobře. Vůči Evropské komisi by ovšem právě proto v tomto případě mělo zaznít nikoli arogantní odmítnutí samotné myšlenky podpory zastoupení žen, ale zdvořilé odmítnutí její formy: děkujeme za podnět k zamyšlení, ale tuto otázku, prosíme, nechte na domácím politickém rozhodování jednotlivých zemí.

Kvůli způsobu obsazování dozorčích rad firem evropská integrace nevznikala a ani s ní nikterak nesouvisí. Respektujeme, že odpor k diskriminaci a rovnost v postavení žen a mužů patří k zásadním principům evropské civilizace, ale právo na místa v dozorčí radě je něco, co celoevropská pravidla určitě nevyžaduje. Poněkud zjednodušený přitom může být pocit, že Komise řeší nepodstatné věci ve chvíli vážné hospodářské krize. Pro část politické levice jsou obdobná témata velmi zásadní a ve chvíli protestů a stávek vedených zejména radikální levicí jde o téma, kterým se Komise může snažit vyjít této části politického spektra vstříc.

To ale nic nemění na tom, že v podstatné části veřejnosti tím vyvolává pocit odvádění pozornosti od skutečně vážných problémů, případně bezradnosti při jejich řešení. Fakt, že návrh byl prezentován v den vlny stávek v mnoha evropských zemích tento pocit jen zesiluje a dodává lacinou munici pro všechny, kteří evropskou integraci paušálně odmítají. Návrh navíc – na rozdíl od řady rozhodnutí reagujících na hospodářskou krizi, například vytváření bankovní unie – nevyžaduje žádný spěch.

Ostatně, platit má začít až za řadu let. Jedním z největších rizik evropské integrace je deficit demokratického rozhodování. Pokud je ohroženo fungování bankovního systému či finančních trhů, je snaha o rychlé a více centralizované rozhodování pochopitelná a občas zřejmě i nutná. Hrozí-li pouze to, že i v roce 2020 bude v dozorčích radách velkých firem méně než 40 % žen, je jistě lepší tento deficit dále nezvyšovat a nechat jednotlivé státy rozhodnout se každý sám za sebe.