Bankovní unie: vynucený krok do neznáma

Je evropská bankovní unie krok vpřed, který může přinést výhody i pro Česko? Nebo se jedná o nebezpečný experiment, od kterého by země eurozóny měly upustit? Pravda je, že podobně jako v případě záchranných fondů eurozóny nebo záchranných sítí Evropské centrální banky se nejedná o zevrubně promyšlený krok. Eurozóna k němu byla dotlačena a spíše než o velkou výhru se v tuto chvíli jedná o menší zlo.

Bankovní unie by měla fungovat na osvědčeném principu něco za něco. Periferní banky si mohou časem sáhnout na společný fond garancí vkladů (eventuálně mohou počítat s přímým dolitím kapitálu), ale pouze výměnou za společný dohled řízený z Frankfurtu Evropskou centrální bankou. Tato logika podmíněné solidarity je jedinou cestou, jak zajistit, aby periferní banky byly schopné splatit maximum svých zahraničních závazků a euro drželo pohromadě. Plán má však řadu slabých míst.

Za prvé, od bankovní unie nelze čekat zázraky. Společný fond pojištění vkladů dokáže omezit rizika spojená s jednotlivými finančními institucemi, ale nezabrání systémovým rizikům. Proti riziku znovuzavedení vlastní měny je takový nástroj naprosto neefektivní, jak například ukázala zkušenost Argentiny v roce 2002.  Sázky na odchod Řecka z eurozóny mohou zrychlovat odliv vkladů z řeckých bank nehledě na existenci společného fondu pojištění vkladů. Lidé budou peníze z Řecka stahovat ne ze strachu o zdraví individuálních bank, ale ze strachu, že jim bankomaty v Athénách nebo v Soluni nedají nic jiného než novou drachmu. Sázky na odchod Řecka z eura zmizí pouze tehdy, pokud si Evropa s Athénami naleje čistého vína a uzná, že řecké dluhy nejsou splatitelné. Investoři potřebují vidět, že Řecko dokáže řízeně zbankrotovat a současně si uchovat euro.

Další palčivá otázka je, z čeho eventuální společný garanční fond vkladů naplnit.  Evropští politici chtějí zpravidla zdanit samotné banky. Vklady bank včetně položek podobných vkladům jsou ale v eurozóně hodně vysoké - pohybují okolo tři sta procent HDP. V USA je to pro srovnání pouze na úrovni sta procent HDP. Investiční banka Barclays spočítala, že daň z finančních transakcí by musela být na úrovni 20% bankovních zisků všech bank v eurozóně po dobu pěti let, aby se fond vyšplhal na podobnou úroveň, jaká je běžná v USA. To není pro zesláblý bankovní systém vůbec malé sousto. Nový garanční fond tak může bankám paradoxně namísto úlevy ještě přidělat nové vrásky na čele.

V neposlední řadě bude velký problém nastartovat společný bankovní dohled. Kvalita dohledu souvisí do velké míry s dlouhodobě budovanou zkušeností na národních úrovních. Ta v ECB, kde se ještě do nedávna bankovním dohledem prakticky nikdo nezabýval, chybí. Představa, že Frankfurt bude v dohledné době schopen přebrat zodpovědnost za více než šest tisíc finančních institucí není reálná. Ještě větší idealismus je od této aktivity očekávat rychlé zvýšení kvality dohledu. Tu možná uvidíme až v hodně dlouhém období. V tuto chvíli není celý projekt nic víc než vynucený krok do neznáma.

Psáno pro Hospodářské noviny