Střety demonstrantů s policií v Itálii: Vítejte v předvolební kampani

Stejně tak, jak se to stalo v jiných zemích silně zasažených dluhovou krizí, Portugalsku, Španělsku, Irsku a Řecku, ani v Itálii se demonstrace proti všudypřítomným vládním škrtům veřejných výdajů a tvrdým úsporným balíčkům 14. listopadu neobešly bez násilných střetů s policií. Jako důkaz silné nechutě a vysoké úrovně rozhořčenosti zejména mezi mladšími generacemi, na které tyto restriktivní finanční opatření mají obvykle největší dopad, svědčí četnost takových demonstrací: po celé Itálii demonstrovaly desítky tisíc lidí v 100 protestních průvodech.

Nejsilnější střety s policií se odehrály v Římě, Turíně, Miláně a Padově. Zejména pak italské hlavní město bylo svědkem těch vážnějších případů s desítkami poraněných policistů a padesáti zadrženými demonstrujícími. Jak se dalo očekávat, od vlády byla slyšet jen slova podpory konání policie, přitom ale z několika politických stran, dokonce i z pravicové Futuro e Libertà (Budoucnost a Svoboda) předsedy italské sněmovny Gianfranca Finiho, vzešlo podezření z překročení pravomoci policie a zbytečně násilného chování jejích příslušníků, jak tomu svědčí i několik fotografií publikovaných na internetu.

Bohužel je to pravidelně opakující se scénář, přičemž ve chvíli největšího sociálního napětí, kdy voliči vznáší nové požadavky na lepší ekonomické podmínky a na větší sociální spravedlivost, kdy tisíce a tisíce zoufalých a zdejší politikou znechucených občanů – a těch je v Itálii opravdu hodně – se začínají organizovat a roste vliv a preference nesystémových a/nebo protisystémových politických stran, tak najednou je nadělení.

Záhadně se v okamžiku z mírumilovné demonstrace může stát guerillový scénář. Tak jak to známe třeba ze smutných „Anni della tensione" nebo též „Anni di piombo" (Léta napětí nebo Léta olova), kdy se během sedmdesátých let požadavky pokročilejší části italské veřejnosti – zejména intelektuálů a univerzitních studentů – setkávaly se silným odporem mocenských institucí za hojného užití násilí, do kterého počítám i teroristické útoky často organizované temnými státními složkami, které tyto nároky měly potlačit. Stejně tak, jak se to stalo na začátku devadesátých let po pádu staré italské politické garnitury, smetené korupčními skandály, anebo pak v roce 2001 při konání setkání G8 v Janově.

foto: Allesandro Di Meo

Přitom v té době bylo fyzické násilí ještě často chápáno,jako legitimní prostředek k vyjádření politického nesouhlasu v extrémních situacích. Sandro Pertini, Italy snad nejoblíbenější socialistický prezident (1978 – 1985), kdysi prohlásil, že „nedělá-li vláda to, co si lid přeje, tak je třeba ji vyhnat třeba kameny a holemi". Dnes by se již neslušelo to říct, postupně se z fyzického násilí stalo tabu, což je jistě dobré, i když zřejmě ještě máme daleko od toho, aby se i z ekonomického násilí stalo též tabu. Proto lze zcela klidně prohlásit, že valná většina protestujících je naprosto pacifistická a tvoří ji lidé, kteří touží jen veřejně projevit svůj nesouhlas.

Tak proč tolik násilí? Je to jasné: představitelé moci potřebují vystrašit umírněnější voliče a ukázat jim v televizi, jak násilní jsou protestující. Stejně tak potřebují odradit občany od toho, aby volili dnes jedinou politickou alternativu v Itálii: stranu M5S, Movimento 5 Stelle (Hnutí 5 Hvězd) slavného italského komika a populárního bloggera Beppe Grilla. Je to smutné, ale můžeme očekávat, že čím více podpory Grillo a podobná hnutí a seskupení shromáždí (dnes se mluví o možném dvacetiprocentním počtu hlasů pro M5S, pěkný výkon pro stranu, která se „vynořila" na internetu a která tam, kde v komunálních volbách byla zvolena vrátila státu volební náhrady), tím více budou růst útoky a násilí ze strany policejních složek.

Velký italský režisér Mario Monicelli kdysi řekl, že hlavním problémem Itálie je, že nikdy nezažila opravdovou revoluci. Té mocenské struktury bohužel vždy úspěšně zabránily, a dnes, díky kontrole televize, jim jde brzdit pokrok a vývoj občanských práv a určit si výsledek voleb jako po másle.

Vítejte v italské předvolební kampani.