O litevském úprku z domova čili o štěstí a tisícovkách sirotků

Patnáctiletá Litevka Ruta Meilutytéová letos na olympiádě šokovala plavecký svět nečekaným ziskem zlaté medaile. Příběh této školačky přitáhl pozornost k fenoménu, který zásadním způsobem ovlivňuje budoucnost největší ze tří pobaltských zemí: ekonomické emigrace. Její otec musel odejít za prací do Velké Británie po smrti své ženy a děti nechal v péčit příbuzných. Rodina se postupně opět setkala v Plymouthu, kde Ruta studuje a trénuje, ale je stále hrdá na své litevské občanství.

Doma v Litvě zatím experti s obavami sledují následky masového odchodu především mladých a vzdělaných lidí do zahraničí. Podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) od vstupu do EU v roce 2004 Litvu opustilo na 300 000 lidí, což je téměř desetina obyvatel. Do roku 2008 odcházelo zhruba třiceti tisíc lidí ročně. První vlna vrcholila v roce 2005, kdy odešlo 48 000 lidí. Pak se odchod zpomalil a nového vrcholu dosáhl v roce 2009, kdy odešlo 83 000 lidí.

Ti, kteří odcházejí, mají dva hlavní rysy: jsou mladí (63% emigrantů má 15 až 34 let) a jsou dobře vzdělaní. Úbytek „mozků" je vidět hlavně v IT a ve zdravotnictví.„Emigrace je problém zvláště u kvalifikovaných pracovníků," řekl mi Robertas Dargis, předseda Konfederace litevských průmyslníků. Primátor hlavního města Vilniusu Arturas Zuokas zase zdůraznil, že asi jediným pozitivním momentem emigrace je příliv peněz od diaspory, který ročně představuje čtyři procenta litevského HDP.

Podle Audry Sipavičienéové, šéfky litevské kanceláře IOM, je z hlediska budoucnosti Litvy alarmující, že 85 procent těch, kteří odcházejí, jsou nezaměstnaní, kteří ale nechtějí žít na sociálních dávkách – jsou to tedy ti aktivnější. A druhý fakt, který vyzdvihuje, je postavení dětí, jejichž rodiče pracují v zahraniční. IOM odhaduje, že takových dětí je na 20 000. „Mění se dokonce role v rodině. Ženy jsou v roli mužů a děti často dělají rozhodnutí, která obvykle činí dospělí," řekla Sipavičienénová.

Situace ve školách se horší, děti se cítí nejisté a kompenzují to lhaním, či násilím. Rodiče pak často cítí vinu, kterou si vykupují tím, že dětem posílají hračky nebo přímo peníze. „Není jasné, co tohle se společností udělá do budoucna," zdůraznila Audra Sipavičienéová.

Zatímco po roce 2004 mířili Litevci podobně jako Poláci hlavně do Velké Británie a Irska, nyní jsou hlavním cílem skandinávské země, hlavně Norsko, kam odchází desetkrát více Litevců než před krizí. Lákají je dobrá pracovní místa či sociální benefity. Pracují v těžařství, rybářství, dřevařství. „Litevci jsou zvyklí tvrdě pracovat, tak jsou populární," shrnula Sipavičienénová.

Vláda se sice snaží nabízet program návratu především pro mladé lidi, kteří odcházejí do zahraničí ve velkém studovat. Po zdražení studií v Litvě během krize totiž vycházejí studia doma a v zahraničí cenově přibližně nastejno – a britský či švédský diplom má přeci jen lepší zvuk. Podle průzkumu IOM chce do zahraničí na studia či za prací odejít na 60 procent mladých lidí.

Litevci jsou dost uzavřený národ, takže případná imigrace z východu či jiný dovoz pracovní síly je velmi citlivá otázka. Rimvydase Valatku, šéfredaktora zpravodajského serveru 15 minut a známého litevského komentátora, více než emigrace znervózňuje nízká porodnost a demografické křivky, což vlastně s emigrací souvisí. „Jde nejen o ekonomickou situaci, ale i o to, že psychologické klima ve společnosti je negativní," řekl Valatka. „Spousta lidí ztratila naději, že bude líp, i když na světě najdete 150 států, kde se žije hůř."

To je stav, který má podle něj hlubší historické příčiny. Litevci se nemohou rozhodnout, zda jsou východním nebo západním národem. Země navíc vlivem historických událostí zažila za poslední století pět velkých vln emigrace. „Já sám jsem se narodil na Sibiři," směje se Valatka.

Dříve byl obraz emigrantů v médiích spíš negativní. Úspěch mladé plavkyně v Londýně ale způsobil vlnu pozitivních příběhů. Litevská diaspora pozorně sleduje události doma, což se ukázalo na vlně většinou rozhořčených reakcí, kterou způsobily vilniuské přednášky britského sociologa Davida Bartrama, který studuje na Leicesterské univerzitě vztah emigrace a štěstí. Ekonomičtí emigranti (obecně, nejen Litevci) jsou podle jeho výzkumu méně šťastni než ti, kteří zůstali doma.