Bankéři, soudci a milosti: reálné pravomoci prezidentů na domácí scéně

V prvním komentáři jsme se proto věnovali možným postojům vůči vývoji v Evropské unii. Unie je a bude pro budoucnost všech obyvatel našeho státu stále významnější a je tudíž strategické, aby ČR posílila svou schopnost se v rámci ní zřetelně prosazovat. I proto think-tank Evropské hodnoty podporuje československou a českou tradici silných a osobnostně zajímavých státníků. Výhody úřednického typu prezidenta republiky pro tvořivé prosazování českých zájmů v zahraničí ani pro postupné dosahování větší míry poctivosti v domácí politice popravdě příliš nevidíme.

V tomto komentáři na základě současných reálií přecházíme k působení prezidenta na české politické scéně a jeho možnostem využívání ústavních pravomocí.

Koho a proč zvolit prezidentem

Neexistují hloupé otázky, pouze hloupé odpovědi. Je proto až zarážející, jak často lidé ucházející se o voličskou podporu neumějí odpovědět na jednoduchou otázku: „Proč chcete být prezidentem, či co vaší volbou občané získají?“

V americké politické historii existuje jeden zdrcující příklad. Když se Ted Kennedy ucházel o prezidentskou kandidaturu a snažil se uspět v demokratických primárkách, byla mu v jedné televizní show položena následující otázka: „Pane Kennedy, proč chcete být prezidentem?“ Následuje několik sekund trvající ticho a pak nejasná odpověď. Stručně řečeno, politická sebevražda v přímém přenosu.

Tato otázka je i pro většinu českých politiků náročná, což může být překvapivé. Ano, politici neumějí jednoduše a jasně vysvětlit, proč by je měl někdo volit. Může to být dáno do velké míry faktem, že jim tyto otázky nejsou pokládány. Nebo to je také tím, že se ve společnosti nevede debata o tom, jaký by měl být politik a nyní, jaký by měl být prezident.

Pokud chceme vědět, koho zvolit, potřebujeme vedle důvěry v jeho dosavadní činy dostat odpověď i na to, jak se hodlá zachovat v konkrétních situacích v budoucnu. Jak by měl tedy postupovat v domácích otázkách, přímo občany zvolený prezident České republiky? Mnohá vymezení vycházejí z pravomocí, jak je zdůrazňuje ústava. Pravomoci nejsou podle našeho názoru malé ani příliš rozsáhlé. Nejčastěji zaznívá, že prezident by měl být politik, ale apolitický či nadstranický a měl by mít jasné hodnoty a mravní postoje. Zároveň by však měl jmenovat vládu třeba s komunisty, vyhrají-li nebo přizve-li je jiný vítěz voleb do vládní koalice.

Co prezident má skutečně právo dělat

Prezident bývá pro fungování vnitrostátní politiky zásadně důležitý v případě ústavních a politických krizí, stejně jako při změnách a jmenování nových vlád, přijímání a zejména vetování zákonů. Může působit i preventivně, chce-li se oproti minulým předchůdcům aktivně účastnit jednání vlády či parlamentu a ovlivňovat ostatní politiky přímo při rozhodování těchto institucí nebo na osobních schůzkách neformálně. V tomto ohledu však bez bližší představy budoucích situací nelze než odkázat na osobní šikovnost jednotlivých kandidátů a dále na v uvedených případech nepříliš rozporované možnosti dané ústavou.

Jen za články ústavy se ovšem ani při opatrně vedené kandidatuře naštěstí schovat nelze. Proto nemůžeme opominout přístupy k triádě vpravdě mocenských prezidentových pravomocí s významným dopadem na společnost jako celek. Ty představují jmenování členů rady ČNB, navrhování soudců Ústavního soudu Senátu či udělování milostí.

Zde navíc stále překvapivě velká část oficiálních kandidátů nabízí většinou jen neúplné odpovědi nebo se těmto otázkám vyhýbá zcela. Proto si je dovolujeme ještě před skončením kampaně inspirovat několika úvahami.

Rada ČNB

Přáli bychom si, aby i přímo volený prezident navázal na moudrost obou předchozích prezidentů při jmenování většiny členů bankovní rady. Ta působila i v ekonomicky složitých obdobích za různých guvernérů velice uvážlivě.
Ze stávajících kandidátů otevřeně a konkrétně prezentoval způsob svého budoucího výběru Miloš Zeman. Ten chce jmenovat vyváženě zástupce obou hlavních ekonomických proudů (následovníky Keynese a Freedmana). Ovšem není to myšlenka příliš zahleděná do minulosti? Nebylo by ještě případnější jí právě v současnosti o něco rozvinout? Vzhledem ke stále se zhoršujícímu kreditu uvedených ekonomických proudů - jejichž zástupci podobně jako politici příliš nezvládají důvěryhodně a adekvátně zareagovat na již několik let trvající celosvětovou finanční krizi ani reflektovat systémové selhávání oboru, který reprezentují - by mohl být budoucí prezident ještě prozíravější.

Co se zamyslet i nad jmenováním zástupců neprávem opomíjených škol jako je škola institucionální ekonomie a další, kladoucích větší důraz na odpovědné fungování ekonomických institucí a dodržování právních i etických principů také ve světě velkých peněz? Nebo je to něco, co by českému prostředí a rozhodování o dohledu nad bankovním trhem, hladinou cenového indexu a úrokovými sazbami ze strany „národních bankéřů“ nějak uškodilo?

A co členy bankovní rady se zvyšujícími se požadavky na transparentnost při správě státu vybrat po vzoru jiných států v otevřeném výběrovém řízení? Bylo by i při něm důležité, jaký postoj by měli budoucí členové bankovní rady zastávat k vhodnosti přijetí či nepřijetí eura, jehož zavedení by snížilo důležitost instituce, na jejímž řízení se mají podílet?

Ústavní soud

V minulých letech se oproti výběru kandidátů do bankovní rady stala několikrát o dost citlivější otázka jmenování soudců Ústavního soudu. Zde by prezident měl podporovat pluralitu a stejně jako jeho předchůdci navrhovat Senátu kandidáty jak z akademické sféry, tak z řad advokátů i soudců obecných soudů. Většina soudců budoucího Ústavního soudu by měla splňovat podmínku vysoce nadprůměrných profesionálních schopností i úctyhodných životních zkušeností. Se Senátem by měl daleko více než prezident dosluhující mít shodu nad morálním profilem uchazeče o post ústavního soudce. Ten by ideálně mohl zahrnovat i prokázání osobní odvahy při výkonu své profese či dlouhodobější zaměření na ochranu lidských práv.

Praxe ovšem bývá složitější. Zastávají kandidáti nějaký postoj k nutnosti výběru z ročníků právníků, kteří studovali nebo z významné části vykonávali svojí praxi za normalizace? Bude považovat budoucí prezident za
důležité vybrat takový Ústavní soud, aby v něm bývalí svazáci a komunisté představovali pouze menšinu? Bylo by možné učinit vzhledem k této historicky ojedinělé situaci soud i věkově barevnější? Co u některých nominací sáhnout po několika výjimečně nadaných mladších kandidátech (splňujících zákonem stanovené věkové minimum) s kvalitním zahraničním vzděláním?

Milosti

 Po vzoru ojedinělé knihy právničky Kanceláře prezidenta Václava Havla, by se mohli všichni kandidáti zamyslet i nad tím, jak pomoci tomu, aby praxe udělování milostí v budoucnu opět představovala „ohnisko lidství v trestním právu“. Pokud existují možnosti napravit některá selhání justičního systému či zvážit humanitární nebo zdravotní důvody opravdu zvláštního zřetele, nevidíme žádný důvod pro to, aby se tento institut v opravdu výjimečných případech i nadále nevyužíval. A to i navzdory tomu, že je oproti jiným evropským státům ojedinělý.

Prohlubovat by se však měla věcná kvalita odůvodnění. Využití takto výjimečné pravomoci si nezpochybnitelné vysvětlení každého případu zaslouží. Pověst udělování milostí v posledních letech totiž právem upadla i u méně zavilých kritiků tohoto institutu. Zejména v nezcela pochopitelných a v médiích diskutovaných případech, kde se jednalo o korupci, daňové úniky a další finanční kriminalitu.

Někteří z voličů zřejmě v takovém případě ocení jednoznačné prohlášení těch kandidátů, kteří dopředu deklarují, že je v podstatě využívat nechtějí. Nicméně vzhledem k očekáváním velké části českého lidu vůči prezidentovi jako určitému „morálnímu šampionovi“, který bude v mezních případech schopen mimořádných a někdy snad i výjimečně soucitných rozhodnutí, věříme, že jakýkoli příští prezident zvolí i jinou možnost postoje.

Proč se předem zbavovat možnosti pokračování v tradici humanismu, tak samozřejmé pro projevy i převážnou část činů většiny jeho demokraticky zvolených československých i českých předchůdců?

Shrnutí

Bude tedy prvním přímo voleným prezidentem zvolen ten, kdo bude schopen nejpřesvědčivěji vyjádřit, proč jím chce být a jednoznačně ukáže, jak naplní svoje kompetence? Nebo se vyplatí jen šířit aktuálně populární ideje, včetně programu, který u většiny kandidátů zahrnuje daleko více nápadů a slibů, než budou moci splnit? Druhé zamyšlení Evropských hodnot směřovalo k tomu, aby vedle vědomí voličsky populárních obecných slibů kandidáti na prezidenta podpořili také očekávání odpovědného vládnutí. V tuto chvíli by tak měli vyložit na stůl v prvé řadě to, jak budou naplňovat to málo zcela jednoznačně upravených pravomocí, které začnou brzy po zvolení nevyhnutelně naplňovat v praxi.

V závěrečném díle se zamyslíme nad výzvami stojícími před prezidentem v zahraniční politice.

Více o činnosti think-tanku Evropské hodnoty ZDE