Soumrak pánů tvorstva (zvířecí je mimolidské)

Jak ukazuje Raymond Corbey ve své knize The Metaphysics of Apes (Metafyzika primátů, 2005), naše společnost se musí postupně vyrovnat s poznáním, že je člověk možná "jenom" mimořádně inteligentní primát. A naopak i s tím, že zvířata jsou nám mnohem podobnější, než jsme si kdy dříve byli ochotni připustit, což je pohled, který staví do zcela jiného světla celou takzvanou lidskou přirozenost.

Zjišťujeme, že mezi námi a ostatními zvířaty neexistuje žádný kvalitativní, ale pouze kvantitativní rozdíl, ať už v kognitivní nebo emocionální rovině. Dobrými příklady posunu vnímání je například přiznání základních lidských práv primátům ve Španělsku nebo proměna českého občanského zákoníku, ve kterém se zvíře mění z věci na živého tvora. Je docela možné, že za pár let bude spojení "lidé a zvířata" vnímáno stejně hyponymně jako "jablka a ovoce". 

Díky rozvoji přírodních věd byla u zvířat odhalena mimo jiné schopnost vnitřního prožívání, stejně tak byl dokázán společný původ člověka a jiných živočichů.  Až do druhé poloviny 20. století však nedošlo k nějaké razantnější celospolečenské reflexi těchto objevů. Člověk byl sice klasifikován jako savec, obratlovec, do kategorie zvířat však pro své údajně specifické vlastnosti zahrnut nebyl.  Základními kritérii, kterými věda určovala demarkační linii mezi lidmi a ostatními zvířaty, byla kupříkladu schopnost logického myšlení, smysluplná komunikace, silné citové pouto, výroba a použití nástrojů nebo vytváření společenských norem a kultury.

Přehlížení reality

Dřívější předpoklad, že neschopnost naučit se používat lidskou řeč znamená neschopnost komunikovat a přemýšlet, byl vyvrácen v šedesátých letech 20. století, když vědci začali se zvířaty interagovat prostřednictvím znakové a později též počítačové komunikace. Primáti, delfíni, velryby, ale i krkavcovití ptáci se náhle jevili o poznání inteligentnější. Jedním z překvapivých zjištění je vysoká inteligence vran a jejich schopnost vyrábět a používat nástroje (např. vrány v Japonsku se naučily využívat auta a přechody se semaforem coby spolehlivé a bezpečné louskáčky ořechů).

Důležité objevy přináší i etologie tzv. hospodářských zvířat, třeba zjištění, že prase domácí dokáže plánovat půl hodiny dopředu, má vysokou inteligenci, složité sociální chování a silné emocionální vazby. Krávy mají zase dle etologů mimořádně rozvinutou dlouhodobou paměť a dokážou si pamatovat identitu konkrétního zvířete i několik let. Konfrontace těchto poznatků s realitou velkochovů by proto měla vést k jistému zastavení a zamyšlení. Například v mléčném průmyslu rutinní předčasné odstavení telete prokazatelně způsobuje silnou frustraci jak matce, tak teleti.

Přestože rozumíme své podobnosti s ostatními zvířaty, máme k dispozici precizní tabulky míry frustrace pociťované slepicemi v klecích i zvukové záznamy naříkajících telat, umíme změřit stres prasete na pásových jatkách i bolest zaživa kastrovaných selat, více než kdy dříve konzumujeme živočišné produkty a nezajímáme se o to, co živočišný průmysl způsobuje zvířatům, našemu zdraví i životnímu prostředí.

S pocitem nejvyšší kontroly EU kupujeme vejce z tzv. obohacených klecí a nadáváme na ochránce zvířat - hlavní viníky – kvůli jejich zdražení, ale nevíme, že tato změna znamená pouze snížení počtu slepic na ploše tří banánových krabic z osmdesáti na šedesát. Obrazy šťastných zvířat na obalech finálních produktů nás matou a pomáhají nemyslet na nepříjemnou skutečnost. Kromě přehlížení reality jsme naučeni škatulkovat ostatní zvířata podle našeho užitku z nich či na základě osobní záliby. Až na jejich základě se rozhodujeme, komu (ne)poskytneme svůj etický zájem. Výsledkem je sociální konstrukt, který nám pomáhá věřit, že prase trpí v prostředí velkochovu méně než pes, a nezdráháme se poskytovat neúměrně vyšší morální status psovi než praseti. Právě existence podobných paradoxů přilákala k problematice mezidruhové interakce zájem sociologů či antropologů.

Z ulice na univerzitní půdu

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se v anglicky mluvících zemích etabluje nová společenskovědní disciplína nazvaná Human-Animal Studies, která zvířata zahrnula mezi možné subjekty lidské společenské interakce. Později se zformovala kritická odnož Critical Animal Studies, která mimo jiné odmítá dichotomii human/animal, snaží se překonat ideologii druhové nadřazenosti a chrání zájmy mimolidských zvířat. Dovolává se kromě jiného toho, aby byly u všech živočišných druhů brány v potaz a respektovány poznatky etologů o jejich vnitřním životě. Animal Studies se též snaží odhalit sociální konstrukty, které brání nezkreslenému pohledu na mimolidského tvora jako živou bytost s vlastními zájmy.  Jedná se v podstatě o akademickou odpověď hnutí za práva zvířat, které se z ulic přesunulo na půdy univerzit, kde bojuje o uznání svých požadavků opřených o vědecký výzkum. I v Česku lze sledovat profesionalizaci aktivistické scény.

Ochranářské organizace jsou vesměs tvořeny vysokoškolsky vzdělanými lidmi, kteří na základě moderních etologických poznatků tlačí na změnu legislativy, běžné praxe i postojů veřejnosti. Jednou z kampaní Svobody zvířat je například zavádění alternativních forem výuky a výzkumu bez nutnosti zabíjení zvířat. Občanské sdružení Otevři oči loni kromě vytrvalého pouličního aktivismu zorganizovalo i mezinárodní společenskovědní konferenci Critical Animal Studies na FF UK v Praze, které se aktivně účastnilo přes padesát řečníků z celého světa. Stále více se ukazuje, že aktivisté za práva zvířat nejsou přecitlivělé děti, ale že se jedná o odpovědné lidi reagující na společenský rozpor mezi legalitou a legitimitou.

Ten tkví v naší znalosti vnitřního života zvířat a jeho legislativou posvěcené přehlížení za účelem zisku. Naštěstí lze pozorovat, že zejména mladí lidé se stále více zajímají i o etickou stránku produktů, které spotřebovávají. "Není pochyb, že industriální velkochovy potraviny živočišného původu zlevnily, otázka je, za jakou cenu. Není ovšem rovněž pochyb, že tento fenomén bude jednou jmenován jedním dechem s inkvizicí i výše zmiňovanými koncentráky - i tam byla viděna jejich naprostá nezbytnost, ovšem kdo dnes vzdechne po rejdech ďáblových a kdo by si přál Bělomořsko-baltský kanál za takových obětí?" píše Stanislav Komárek v knize Ochlupení bližní (2011).

Je třeba mít na paměti, že to, co je v dané společnosti považováno za přirozené, je zpravidla sociální konstrukt, a nejinak je to se vztahem mezi lidmi a ostatními zvířaty. Buďme proto obezřetní ve svých soudech, abychom se jednou za svou definici toho, co je dané, jasné a přirozené, nemuseli stydět.

Vyšlo v sekci Odpor kulturního čtrnáctideníku A2 (7. 11. 2012)