Proč to musí být Zeman v. Fischer?

Fischer je v politice novou tváří pravice, není zatím zatížen žádným obřím skandálem a není spojen s žádnou politickou stranou. Proto je logickým kandidátem pro mnoho pravicově smýšlejících rozumných lidí, kteří nechtějí návrat k socialismu a jsou znechuceni stávajícími pravicovými stranami.

Kromě toho, konzultace s majitelem mnoha billboardů Jaromírem Soukupem a přímé peníze od nemocničního guru Tomáše Chrenka zaručí, že hned po prvním lednu bude tvář Jana Fischera všude. Jeho kvaziprezidentský portrét jsem koneckonců viděl už před měsícem viset na pobočce České pošty Praha 5- Jinonice.

Miloš Zeman se do druhého kola nakonec dostane proto, že je velmi chytrý a umí pít alkohol tak, aby ho napadaly vtipné opilecké souvislosti. Dokázal se navíc na pár let stáhnout na starou dobrou chalupu na Vysočině, které dává přednost i před chorvatskými oblázky či seychellskými korálovými útesy. Potřebné miliony na kampaň nezištně a ze slovanské vzájemnosti pokřtěné souzněním nad stakany božské many poskytované v hojném množství už reálným socialismem poskytnou přátelé z Východu.

Ostatně, odkud si myslíte, že pochází tekutina, kterou si dáváte do nádrže? Z Německa? Dovezená z USA? Z pobřežních šelfů Skotska? Nebo snad rovnou ze Saúdské Arábie? I přes tyto výhody Zeman nakonec druhé kolo prohraje, protože neustojí mediální útok postavený na mobilizaci proti komunismu na straně jedné, a na potřebě očistit politiku od kmotrovského dědictví opoziční smlouvy na straně druhé.

Musí to však nutně být Fischer proti Zemanovi? Fischer je slušný člověk a statistik, který si zřejmě myslí, že správné vládnutí se nakonec dá dopočítat směrem k rozpočtové odpovědnosti. Nebude však rozhodně schopen, podobně jako Obama, postavit se miliardovým zájmům lidí, kteří už teď drží českou energetiku pod krkem, brzy budou kontrolovat velkou část zdrojů věnovaných na zdravotnictví, či reálně rozhodují o budoucím směřování českého průmyslu nebo vědy.

Zeman je také v podstatě slušný člověk, kterému záleží na budoucnosti této země, věnoval se koneckonců povolání futurologa v Prognostickém ústavu už za socialismu. Správně například předpověděl, že přechod českého průmyslu na mezinárodní trh nebude rozhodně nijak bezbolestný, a že naivní socialistické fotříky a beránky občas cíleně zakousne liška ve službách efektivního kapitálu – kde jsou dnes značky jako Jitex, Zetor, Crystalex, Liaz, čézeta, Tatra nebo Avia? Bohužel ani Zeman nebyl schopen zabránit flagrantním tokům peněz z veřejné pokladny do kapes úzké skupiny lidí ve správních a dozorčích radách státních podniků, což byla reálná cena za politickou stabilitu opoziční smlouvy.

Stabilita a vzájemná komunikace politických elit je jistě důležitou hodnotou, nicméně Zemanovy dobré vztahy s ideologickým protějškem Klausem jsou přinejmenším pozoruhodné. Na čem se zapřísáhlý odpůrce jakýchkoliv zásahů státu do ekonomiky může shodnout s bývalým předsedou sociální demoracie, která má rozumné a omezené zásahy státu naopak za nanejvýš žádoucí? Neříkám to rád, ale na Kremlu. Že Klaus svým působením v Evropě dělá Putinovi velkou radost, je zřejmé, i když není úplně jasné, jestli to dělá vědomě či nevědomě. Že nebude Zeman vystupovat zbytečně vyhroceně proti Rusům, kteří mu dobrovolně a na základně vzájemných osobních sympatií poskytli dárek na kampaň, je také pochopitelné.

Musí to tak však všechno opravdu dopadnout? Je velmi smutné, že zajímaví lidé, kteří také kandidují na prezidenta, jsou tak přesvědčeni o své osobní jedinečnosti, že tím roztříští hlasy všech těch, kteří finále Zeman – Fischer nechtějí. Naštěstí část z nich nezvládla ani ten nejjednodušší úkol – shromáždit 50 000 podpisů. Průměrná návštěvnost obchodních domů Tesco v ČR je přitom podle serveru kamworld.com 1 500 000 lidí týdně. Straniční kandidáti mají problém v tom, že strany, za které kandidují, jsou v souboji osobností spíše přítěží než bonusem. Trochu bojuje pouze Karel Schwarzenberg recesistickou kampaní založenou na sympatiích k Františku Josefovi I., ale ani to mu zřejmě do druhého kola stačit nebude. Je totiž sice vtipné spát, když někdo mluví zbytečně, nicméně už to zdaleka nevypadá tak dobře, pokud první místopředseda vaší strany aktivně bojuje proti právu obcí regulovat na svém území hazard, případně se točí kolem slavných zakázek ministerstva obrany. Relativně slušnou kandidátkou je i Zuzana Roithová, její strana má navíc tu výhodu, že není parlamentní. Přemysl Sobotka či Jiří Dienstbier mají za sebou nejsilnější strany, nicméně současné průzkumy jim zatím nedávají moc šancí – veřejnost je podle všeho hladová po nových tvářích bez politických konexí.

Z nestraníků zbývá pouze Okamura, Franz, Bobošíková, Dlouhý a Fischerová. Dávač dobrých rad, potetovaný podivín, suverenita, bývalý ministr hospodářství za divoké privatizace s excelentními osobními vazbami na přinejmenším trochu problematickou organizaci Goldman-Sachs, a herečka s příliš dobrým srdcem. Volba je to obtížná, ale u mne nakonec asi nakonec vyhraje potetovaný podivín, který o politice podle všeho nic moc neví. Proč? Protože až jednou přijde moje devítileté dítě ze školy s pavučinou vytetovanou přes obličej, nebudu mu moci jen tak říct, že tohle se přece nedělá...

Franz navíc určitě zlepší povědomí o České republice v zahraničí, už teď vychází o jeho kandidatuře úsměvné články v amerických novinách. Jeho zvolení určitě přiláká i mnoho turistů. Úřad prezidenta pak Franzovi umožní za státní peníze pořádat na Hradě radikální performace ve velkém stylu. Možná právě tohle by nakonec měla symbolická hlava státu dělat a nechat důležité, ale nutně také upocené politické handrkování na vládě a parlamentu.