Volby, které nic nevyřešily

Španělský autonomní region Katalánsko zažil mimořádné volby do místního parlamentu. Vzhledem ke složité hospodářské situaci Španělska a Katalánska zvláště by vnější pozorovatel očekával, že hlavním tématem bude řešení současné krize. Té se však volby věnovaly jen okrajově, protože jejich hlavním tématem byla otázka osamostatnění a odtržení od Španělska. Samotné volby otázku statutu Katalánska rozhodnout nemohly, ale cílem nejsilnější a vládnoucí místní strany CiU (Convergenica y Unió, Konvergence a jednota), která je vyvolala, bylo získání absolutní většiny a uspořádání referenda na téma samostatnosti.

Výsledek voleb je ovšem pro její iniciátory poněkud rozpačitý. Sama CiU sice volby vyhrála, ale nejenže nezískala dostatečný počet 68 poslanců ve 135členém parlamentu, nýbrž jich naopak 12 ztratila (získala 50 poslanců). Tábor stoupenců samostatnosti sice zůstal zhruba stejně silný jako v současném parlamentu, ale v jeho rámci posílila radikálně levicová uskupení ERC (Radikální katalánská levice) a ICV-EUiA (levicoví ekologisté), která dostala dohromady 35 mandátů. Z této části politického spektra se navíc poprvé dostala do parlamentu obskurní antikapitalistická strana CUP (Candidatura d´Unitat Popular) s počtem tří poslanců.

Na straně stoupenců setrvání v rámci Španělska ztratila PSC, Socialistická strana Katalánska (jde o katalánskou část celošpanělské socialistické strany PSOE), zato však nejlepší výsledek v historii překvapivě dosáhla Lidová strana /PP/, která v současnosti vládne na úrovni centrální vlády Španělska. Úspěchem byl také výsledek strany Ciutadans (Občané), původně uskupení katalánských intelektuálů, kteří vstoupili před pár lety do místní politiky s cílem, který v projevu po vyhlášení výsledků vystihl její volební lídr A. Rivera: „Naše země je Katalánsko, náš stát je Španělsko, naše budoucnost je Evropa“. Počet poslanců této strany se ztrojnásobil na 9 a tyto tři strany protiseparatistické strany tak mají dohromady 48 poslanců.

První interpretace výsledků se různí, ale v zásadě se ukazuje několik tendencí. Zaprvé se potvrdilo, že vyvolávat mimořádné volby se zpravidla nevyplácí – dosud vládnoucí CiU díky tomu ztratila téměř pětinu poslanců. Dále se ukázalo, že odstředivé tendence sílí spíše v levé části politického spektra: umírněná Socialistická strana podporující jednotu Španělska ztratila osm poslanců, vesměs ve prospěch radikálnějších levicových skupin. Vítězná CiU je přitom stranou pravého středu a její ztráty tak byly ve prospěch jednak radikální separatistické levice, jednak jiných pravicových a centristických stran, kam zřejmě směřovaly hlasy dřívějších voličů CiU zneklidněných příliš útočným postojem strany vůči jednotě Španělska.

CiU teď stojí před paradoxní volbou při sestavování nové místní vlády, která poměrně dobře naznačuje, co může být důsledkem posilování nacionálních a separatistických nálad. Z pohledu svého programu a na základě výsledků voleb by mohla sestavit vládu s Lidovou stranou (PP), která má v ekonomické a sociální oblasti velmi blízké názory (v Evropském parlamentu je dokonce PP a část CiU ve stejné frakci, EPP) a řešit tak složitou situaci bohatého, ale silně zadluženého regionu. Vzhledem k rostoucímu důrazu na separatismus a slibu uspořádat referendum o nezávislosti však zřejmě CiU vytvoří vládu s radikální levicí ERC, pro kterou by například v České republice byla programově vhodným partnerem zhruba KSČM. Jaké ústupky bude muset udělat ve svém ekonomickém programu zatím není jasné, ale boji za samostatnost je zřejmě připravena obětovat mnoho. Centrální vláda přitom referendum považuje za protiústavní, takže je jisté, že sestavení vlády ze stran spojených pouze postojem k nezávislosti dále zhorší jednání o mnoha opatřeních nutných k řešení současné krize.

Ekonomická výhodnost případné nezávislosti Katalánska je přitom sporná. Obchodní vazby se zbytkem Španělska jsou pro Katalánsko zásadní a například Andalusie je jedním z největších dovozců katalánského zboží. Katalánsko je sice čistým plátcem v rámci centrálního rozpočtu, ale nemalá část jeho příspěvků umožňuje chudším španělským regionům dovážet katalánské výrobky. Situace tak trochu připomíná vztah mezi Německem a jihem Evropy, ovšem s tím rozdílem, že dluh Katalánska je nejvyšší ze všech regionů Španělska, místní vláda dnes v podstatě nemá možnost financovat se na kapitálových trzích a před vyhlášením platební neschopnosti ji nedávno zachránila půjčka ve výši 5 miliard euro od centrální vlády.

Na rozdíl od mnoha jiných nacionalisticky orientovaných stran v Evropě není CiU protievropská a na jejích mítincích byly často vidět vlajky EU vlající vedle vlajek katalánských. V Bruselu však zatím příliš pochopení pro své úsilí nenachází a představa o jednoduché možnosti automatického členství pro případně odtržený region nevypadá realisticky. Přesto situace v Katalánsku ukazuje jedno z nebezpečí dopadů současné krize: pocit, že větší samostatnost přinese vyřešení hospodářských a sociálních problémů. Pravděpodobnější ovšem je, že by současné problémy spíše narostly a nové přibyly. Hlavním důsledkem dnešních voleb tak podle všeho bude menší důraz na nutné hospodářské reformy, neboť jedině tak bude možné vytvoření a udržení separatistické koalice, nárůst rozdělení katalánské společnosti na stoupence a odpůrce samostatnosti a zvýšení napětí mezi Barcelonou a Madridem.