V Itálii bude možné pojmenovat dívku mužským jménem. Rozhodl o tom Nejvyšší soud

Již od svého dětství se pravidelně setkávám se záležitostí mého jména. V Itálii jsem byl pokřtěn a zapsán do matriky jako Andrea, což je u nás mužské jméno. Vždy mě udivoval fakt, že v ČR, a též v mnoha dalších zemích, je Andrea ženské jméno. Nikdy mi to nedávalo smysl vzhledem k faktu, že význam jména, jenž pochází z řečtiny, je mužský, mužný. Proč tedy pojmenovat dívku nejmužnějším ze všech jmen? To by snad bylo jako pojmenovat kluka Venuše! Tak jsem byl hrdý na to, že alespoň v mé rodné zemi jsme se nedopustili takové blbosti.

V dobách normalizace, kdy jsem jezdíval do Československa za prarodiči, používal jsem jméno Ondřej, nebo ještě častěji Andrej, abych se vyhnul vyslovení písmenka eř, které my vždy dělalo potíže. Když jsem se pak přestěhoval natrvalo do Prahy a stávalo se mi, že mi lidé psali Vážená paní Pieralli, tak jsem se rozhodl sáhnout po křestním jménu Andreas, se kterým mě zaregistrovali do matriky tehdejší československé socialistické republiky, když jsem se narodil.

Nedávno jsem četl na italských serverech, že italská Corte di Cassazione, což odpovídá českému Nejvyššímu soudu, rozhodla, že lze pojmenovat dívku jménem Andrea i přesto, že dosud to bylo používáno výhradně pro chlapce. A to se dle mého názoru zcela slabým odůvodněním, že jméno Andrea "v kulturním kontextu, který již není rigidně nacionalistický, se nemusí již vztahovat výhradně k mužskému rodu." K tomu soud dodává, což nelze popřít, že "jméno Andrea má ve většině evropských zemí neutrální podobu." V tomto opodstatnění pochybného rozsudku se dále poukazuje na Spojené státy, jako na "zemi, jejíž kulturní prostředí na Itálii má nemalý vliv a kde je možné dítěti dát jméno cizího původu."

Tato tendence je ovšem patrná i v Česku, kde již není pravidlem koncovka -ová pro ženy, zejména v případě cizích příjmení, anebo kde se vyskytují čím dál častěji svérázná jména všeho druhu. Odkazuje to z jedné strany na zvyšující se míru mobility občanů, přičemž cizinci, kteří tu žijí a chtějí používat svá původní jména, nepřímým způsobem ovlivňují i zdejší kulturu, a to na úkor tradičních českých jmen, která pomalu ubývají.

Dále to jistě svědčí o zvyšujícím se citu pro vlastní svobodu i v nejsilnějším projevu vlastní identity: křestním jméně. V době, kdy se osobní svoboda stává čím dál více stěžejní a referenční hodnotou celé společnosti, lidé přirozeně touží po ni sáhnout i při volbě jmen, aniž by přitom byli nějak omezení konvenčními normami. Diskuze, zda je takový jev přijatelný nebo nikoliv je daleko nad rámec možnosti tohoto textu. Krátkou reflexi si ale myslím zaslouží vliv, který globalizace má na národní kulturu.

Odmítat globalizaci jako takovou nemá smysl, protože je to významný historický jev, který zásadně formuje naše dějiny a zejména pak dobu, ve které žijeme. Krom toho je nutné připomenout, že kdykoliv lidé začali razantně odmítat propojení s cizími kulturami dopadlo to vždy velmi zle. Přesto je nutno mít na zřeteli, že globalizace je dobrá ve chvíli, kdy nám umožní poznat a přiblížit se cizím kulturám, které jinak bychom nikdy nepoznali. Tím se sníží riziko jejich opovržení a odsouzení. Z druhé strany globalizace je naopak špatná ve chvíli, kdy cizokrajný kulturní obsah začíná omezovat, potlačovat nebo dokonce nahrazovat ten původně místní. Což je právě to, co se dle mého názoru stalo v tomto případě v Itálii.