Proč by měl Brusel spíše tlačit na zlepšování demokratických institucí než pracovního trhu

Evropská unie začne kontrolovat nejen veřejné finance členských států, ale natvrdo jim říkat, jak mají podpořit vlastní konkurenceschopnost. Kormidlo se tedy zdánlivě otáčí správným směrem, protože jádro dnešních euro-problémů je v prohlubujících se rozdílech mezi vyspělým severem a zaostávajícím jihem.

Problém ale je, že v ekonomice jsme už dostali za hranice toho, kde ještě evropské instituce dokážou shora na celé věci něco změnit jednotnou směrnicí. Vyzbrojené armádami ekonomů, se sice snaží vytvářet universální představu světa “jak má být”, jenže zkušenosti nejvýkonnějších ekonomik jsou častokrát nepřenositelné a na řadu problémů neexistuje jedno nejlepší řešení.

Hledání konkurenceschopného modelu ekonomiky je spíš jednoduchou hrou na „pokus a omyl“, kterou nemůže nadiktovat nikdo z venčí. Aby reformy fungovaly, musí se na nich Řekové, Portugalci nebo Španělé sami dohodnout. Jinak se vůči tlaku zvenčí začnou bránit.

Oceán vztahů

Ekonomie se zabývá optimalizací lidského chování, a snad proto občas trpí představou, že pro většinu situací a problémů existuje jedno nejlepší řešení. To je ale slovy britského ekonoma Tonyho Lawsona pouze výsada uzavřených systémů s konečným počtem předem známých proměnných a jejich vzájemných vztahů. Když vás někdo zavře do místnosti, dá vám do kapsy sto korun a možnost za ně koupit buď rohlíky nebo pivo, je svět jednoduchý. Je to učebnicový příklad uzavřené situace, ve které vás nic nepřekvapí, a vy můžete v klidu optimalizovat.

Takové situace jsou ale vzácné a pravidlem je spíše to, že při snaže zlepšit fungování ekonomiky se před vámi otevírá oceán nestálých a neprobádaných vztahů. Konkurenceschopnost je podmíněná řadou proměnných, jejichž význam se v čase mění, vztahy dopředu ani nemusíme znát a mohou mít zcela jiný význam na různých místech světa.

Tak například dnešní dobré výkony německé ekonomiky mohou být z části odrazem dřívějších reforem, zčásti historického know-how ve strojírenství, z části rychlé poptávky po kvalitním strojírenství v Asii a z části dokonce i faktorů, o kterých dnes ještě pořádně nic nevíme. Dohromady buď německý model funguje, tak jako dnes, nebo má problémy, jako v letech 2002-2006.  Důležité je, že to, co funguje dnes, nemusí fungovat zítra, a to co funguje v Německu, nemusí přinést kýžené ovoce ve Španělsku. Za deset let může být Němcům silná orientace na export strojů do Asie na obtíž a mohou víc doplácet na pomalý růst reálných mezd a slabou domácí poptávku.

Konkurenční schopnost není tedy nic stálého, co bychom jednou získali a měli to navždy. Když ji ztratíme, není navíc na první pohled jasné, co nás vrátí zpátky do první ligy. Při porovnání se zahraničím pouze jaksi tušíme, kde může být problém. Při pohledu do Španělska je to zřejmě v silném postavení odborů a nároku na více než dvouleté odstupné, které odrazuje podniky od tvorby nových pracovních míst. Ve Francii mají navíc příliš vysoké zdanění práce a odchází se příliš brzo do důchodu, podobně jako v Itálii nebo v Řecku, kde je příliš přebujelá státní byrokracie a ochrana vybraných odvětví (přístavy, právníci).

Těžko ale na základě prostého porovnání různých zemí říct, co přesně udělat. Nelze spočítat a jasně říct, že Španělé potřebují snížit odstupné z dvou let na tři čtvrtě roku a pak bude jejich pracovní trh zase fit. Zkušenosti zemí jako Irsko ukazují, že v určitých případech, například když máte nízké daně, nemusí být ani vysoké odstupné pro pracovní trh překážkou.

Pohled do zahraničí tak může být pro Španěly nebo Řeky skutečně pouze inspirací  při hledání vlastní cesty. Nechci říct, že při posilování konkurenceschopnosti ekonomik je jakákoliv zkušenost v čase a prostoru nepřenositelná. Jen ji nesmíme brát smrtelně “vědecky” vážně. Co bude fungovat nikdo předem neví a hledání správné cesty je z podstaty věci proces pokus-omyl. Možnosti Bruselu doporučovat nebo nařizovat konkrétní opatření jsou proto hodně omezené.

Reformy bez demokracie?

Žádná z cest, jež aby měly vést k zlepšení ekonomiky, navíc není bezbolestná. Jednodušší propouštění španělských pracovníků sice může časem podpořit tvorbu nových pracovních míst, v první fázi ale okamžitě řadě lidí práci vezme. Přijatá opatření tak bezprostředně jedněm otevírají možnosti, zatímco druhým berou jistoty a výhody.  

To není jenom případ reforem na trhu práce, ale také penzijních reforem nebo otevření konkurence v chráněných odvětví jako jsou právníci, autodopravci a řada dalších.  Za každou z těchto reforem leží konflikt mezi konkrétními skupinami uvnitř společnosti: konflikt mezi dobře placenými státními úředníky a nezaměstnanými nebo mezi výdělečnou střední třídou a současnými důchodci.

Násilné předepsání jediného a nejlepšího řešení z Bruselu tento konflikt zastírá a může všechny skupiny sešikovat proti jednomu vnějšímu nepříteli. Proto vidíme dnes v ulicích Athén nebo Madridu demonstrovat mladé nezaměstnané proti diktátu z Bruselu. A to navzdory tomu, že volnější  pracovní legislativa by jim časem mohla pomoci k slušnému zaměstnání.

Demokratická společnost se proto musí sama sžít s představou, že s reformami něco riskuje, něco obětuje, ale že to má svůj význam. Takovou společenskou shodu ale nedokáže naordinovat nikdo zvenku. Madrid, Athény nebo Lisabon si ji musí prožít samy.

Konkurenceschopnost není ve své podstatě trvalým stavem. Jde spíše o schopnost adaptovat se a prožívat společenskou shodu na nepopulárních opatřeních, které část společnosti mohou hodně bolet. Ne náhodou se to daří v zemích s vysokou důvěrou v demokratické instituce jako v Irsku nebo v Estonsku.

Na tomto poli se také Brusel může nejlépe realizovat. Prospěšnější než tlak na konkrétní reformy na španělském trhu práce by mohl být tlak Bruselu na zlepšování demokratických institucí v členských zemích. Ty jsou totiž živnou půdou pro odvážnější a bolestivější reformy.

Unie nemůže dělat zázraky, ale měla by si stát za určitými principy, přes které vlak nejede. Například, že lhát a podvádět se nemá a že takové chování zasluhuje trest. Dobrou příležitost k tomu instituce EU mají například při rozdělování peněz ze strukturálních fondů. Česko by mohlo Bruselu poděkovat za to, že zastavil penězovod do podezřelých projektů, a pomohl tak nepřímo rozjet řadu citlivých kauz - například ROP Severozápad.

Tato mravenčí práce může časem přispět nejen k posílení konkurenceschopnosti zaostalejších periferií, ale k posílení evropské identity na úkor těch národních. Dnešní všeználkovský tlak na “nejlepší” reformy bez demokracie bude mít efekt přesně opačný. Národní státy se strachem budou uzavírat samy do sebe a sny o společné Evropě se začnou pomalu rozplývat.

Psáno pro Respekt