ROZHOVOR: Nina Okubo studovala ve VB, Irsku i Belgii, pracovala v Ugandě. Teď přijela do ČR

Když jsem opožděně psala do International Clubu UK, že bych se ráda zapojila do buddy programu, v rámci kterého čeští studenti pomáhají těm zahraničním, již přijeli díky nejrůznějším výměnným programům, nejprve mi přišla odpověď, že všichni „buddy“ už jsou rozebraní. Jenže pak přišel další email, že vlastně ještě jeden zbývá, že jedna japonská studentka přijela později, a jestli bych měla zájem jí pomoci. A tak jsem potkala Ninu Okubo, jednu z nejzajímavějších a nejaktivnějších lidí, co znám. Ve svých dvaatřiceti letech stačila získat titul na univerzitách Velké Británii a v Irsku, studovala i v Belgii a pracovala třeba v Ugandě nebo ve Švýcarsku.

Hned po střední škole jsi odjela studovat do zahraničí. Co tě k tomu motivovalo?

Narodila jsem se na ostrově a vždy jsem se zajímala o život v jiných zemích, o odlišné kultury, historii, jazyky. Vnitrozemské státy, jako je třeba právě Česká republika, jsou mnohem více propojené, střetává se tu více kultur a je tu spousta cizinců, to se mi líbí. Proto jsem se rozhodla studovat v zahraničí.

Nejdříve ve Velké Británii, abych se pořádně naučila angličtinu, protože kdo chce poznávat cizince a jejich život, neobejde se bez ní. V Británii jsem nejprve rok pracovala na angličtině a poté jsem začala studovat na Bradfordské universitě bakalářský program Peace and Development studies. Tento obor jsem si vybrala, protože mě vždycky lákalo pracovat v mezinárodních společnostech, například pro nevládní neziskové organizace jako OSN a další. A přesně tenhle obor byl dobrý základ pro takovou práci.

Jak se britské studium liší od toho japonského?

Myslím, že v Británii je vzdělávací systém lepší. Snaží se lidi přimět, aby nad problémy přemýšleli, aby byli kreativnější. Studenti v Japonsku se často musí „našprtat“ spoustu věcí, ale nepřemýšlí o nich, neučí se utvářet si na věci vlastní názory a obhajovat je.

Britské univerzity patří k těm nejlepším…

Nebylo příliš těžké se na univerzitu dostat, většinou se tam ani nedělají přijímací zkoušky, kromě Oxfordu a Cambridge. Stačil mi jen motivační dopis, známky ze střední školy atd. Na druhou stranu je poměrně obtížné školu vystudovat a získat titul. Spoustě lidí se to nepodařilo. Často jsme museli psát nejrůznější eseje, dělat projekty, prezentace, měli jsme spoustu zkoušek. Ale právě to je jeden z důvodů, proč má titul získaný na britské univerzitě velkou hodnotu.

Pracovala jsi při studiu?

Ano, v Británii je hodně draho, musela jsem. Měla jsem rovnou dvě práce. Byla jsem navigátorkou nočního univerzitního autobusu a taky jsem příležitostně vypomáhala s organizací různých koncertů nebo divadelních představení v kulturním sále v Bradfordu. Peníze jsem ušetřila i tím, že jsem bydlela na koleji, a všechno, co jsem potřebovala, bylo uvnitř kampusu, takže jsem neutratila moc za dojíždění. Byl tam dokonce i klub, hospody, kino…

Naplnila Británie tvoje očekávání, užila sis odlišnou kulturu?

Moc se mi tam líbilo, chtěla jsem po celou dobu vstřebávat britský styl života, lidé byli milí. Pak jsem po roce studia angličtiny nastoupila na bakalářský program, to bylo v roce 2001. Po září se atmosféra hodně změnila. Spousta Britů se najednou začala bát cizinců, nejvíce Arabů, ale i ostatních, jejichž národním náboženstvím není křesťanství.

Byli nepřátelští?

Ne přímo nepřátelští, ale spousta lidí dostala zbytečně fóbii z cizinců. Poté, co byl spáchán ten zločin proti lidskosti, trpěl celý svět, každý byl otřesený. Myslím, že v té době se změnil zaběhnutý řád ve společnosti.

Kam ses vydala, když jsi získala bakalářský titul?

Vrátila jsem se zpátky do Japonska, kde jsem absolvovala několik stáží a vyučovala v Centru pro lidská práva v Tokiu. Pak jsem se dostala do JICA (Japan International Cooperation Agency). Agentura mě vyslala na dva roky do Ugandy.

Co jsi v Ugandě dělala?

JICA mě poslala k městským správním orgánům v distriktu Kayunga, byla jsem něco jako referentka podporující rozvoj v té oblasti. Například jsem uspořádala esejistickou soutěž pro studenty středních škol na téma HIV/AIDS, chtěla jsem studenty upozornit na nebezpečí této nemoci a zároveň potrénovat jejich angličtinu a vyjadřovací schopnosti. Pořádali jsme různé workshopy, například o sexuálně přenosných chorobách, malárii nebo správné výživě. Pracovala jsem s učiteli, nevládními neziskovými organizacemi, dobrovolníky z USA… JICA také darovala místním žákům základní školy různé školní potřeby nebo kayungským farmářům semínka různé zeleniny.

Jak moc se liší život v Ugandě od Evropy?

Je opravdu hodně odlišný. Například v Evropě lidé mají neustále přístup k čisté vodě, rozvinutější infrastrukturu, neomezený přísun elektřiny i na venkově… Život v Ugandě je mnohem drsnější. Dokážeš si představit, že bys žila bez vodovodu nebo elektřiny? Musela jsem si kupovat vodu od chlapců, kteří ji přinášeli ze studny. Vždycky měli moc těžký náklad. Nebýt jich, musela bych si vodu nosit sama.

Liší se i strava místních obyvatel, jejich nejčastějším jídlem je banán – ale odlišný od těch, jaké znáš. Je zelený a není tolik sladký, podobá se spíše bramborám. Také jsme hodně jedli manioky. Třeba rýže je v Ugandě strašně drahé jídlo… V Ugandě je také mnohem větší riziko smrtelných nemocí. Největším zabijákem je malárie, někdy i cholera, průjmy, otrava z jídla…

Nebála ses nemocí? Když jsi nebyla zvyklá na takové podmínky…

Nebála. Je potřeba vědět, jak se nemocem vyhnout – musíš si dávat pozor, abys pila čistou vodu, mýt si pořádně ruce… Před odjezdem také musíš absolvovat očkování, například proti žluté zimnici. Na začátku jsem bývala nemocná, ale později to přešlo, zvykla jsem si. Když máš dostatečné znalosti, nehrozí ti nic vážného. Zaujala mě taky spousta lékařů a různých léčitelů. Ti jsou v Africe včetně Ugandy úplně běžní.

Jací jsou lidé v Ugandě?

Přišli mi přátelští, navzdory těžším životním podmínkám šťastní a moc štědří. Moji sousedé se o mě starali tak, že jsem se cítila jako princezna. Jejich děti pro mě tancovaly, zpívaly… Miluji ugandské děti! Jsou tak nevinné, hodně často se smějí. Ale některé i plakaly, když mě poprvé viděly, protože ještě nikdy nepotkaly žádnou Asiatku. Také jsem se tam seznámila s jedním Němcem, který si vzal Uganďanku. Žije tam s ní už více než třicet let, má tam farmu.

Dokážeš si představit, že bys tam také zůstala?

Ne, to ne. Většina lidí tam nemá zaměstnání, jsou to farmáři. Je to opravdu těžký život, zvlášť pro ženu. Uganďanky pracují tak tvrdě! Hodně mužů také vydělává tak, že provozují motocykl taxi, někdy dokonce místo motocyklu mají jen kolo. Tento způsob přepravy se mi líbí, je hodně šetrný k přírodě.

Pokračovala jsi v JICA, když ses z Ugandy vrátila?

Ne, dělala jsem různé prezentace japonským učitelům o svých zážitcích z Afriky. Začala jsem pracovat, ale pořád jsem vzpomínala na Ugandu. Chtěla jsem dělat něco jiného než pracovat v kanceláři. Rozhodla jsem se, že si rozšířím vzdělání, zažádala jsem irskou vládu o stipendium a uspěla jsem, a tak jsem se vydala studovat magisterský program na University College Dublin, obor Humanitární akce.

Jak na život v Dublinu vzpomínáš?

Moc se mi tam líbilo. Je tam spousta hospod, ale i kostelů, protože Irsko je silně katolická země. Dublin patří k těm nejbezpečnějším městům, lidé jsou hodně přátelští k cizincům, kterých tam je moc… Ale řekla bych, že je to i jedno z nejdražších měst v Evropě. Pamatuji si, že třeba pivo stálo běžně 8 euro! Naštěstí jsem nemusela platit za studium a dostávala jsem i ubytovací stipendium.

Ale nezůstala jsem v Dublinu moc dlouho, ve druhém semestru jsem přes studentský výměnný pobyt, který funguje podobně jako třeba Erasmus, odjela studovat do Belgie. Ve třetím semestru jsem pak absolvovala stáž v OCHA (Office for the Coordination of Humanitarian Affairs), která spadá pod Sekretariát OSN. Pracovala jsem v sídle OSN v Ženevě. Pak jsem se vrátila zase do Irska, kde jsem napsala diplomovou práci a získala magisterský titul. Ale ještě předtím, minulé léto, jsem se dostala na letní školu do České republiky…

…a tady se ti tak líbilo, že jsi sem musela hned po Irsku přijet.

Ano, zamilovala jsem si Prahu! Proto jsem hned potom zažádala na české ambasádě v Tokiu o stipendium v České republice, a tak tu nyní můžu rok studovat. V prvním semestru se jen učím česky, ale zatím toho moc neumím. V dalším semestru pak budu studovat na Fakultě sociálních věd UK. Nemám přiřazený žádný konkrétní obor, mohu si vybrat. Nejvíce mě lákají přednášky z oboru politologie a mezinárodních vztahů.

Když jsi měla možnost poznat tolik nejrůznějších národností a kultur, mohla bys říct, jací se ti zdají Češi ve srovnání s ostatními?

Češi mi přijdou tiší, docela stydliví a velmi skromní. Připadá mi, jako by se báli nějakým způsobem vyčnívat z davu, za žádnou cenu nechtějí, aby si jich někdo moc všímal.

Co plánuješ, až skončí tvůj studijní pobyt v České republice?

Ráda bych pracovala u OSN. Je to mezinárodní organizace, mohla bych dál cestovat, pomáhat lidem, kteří pomoc potřebují… Pokud složím zkoušku z politických vztahů, která se koná v Londýně, a projdu pohovorem v New Yorku, tu práci bych získala. Ale nebude to lehké, o takovou práci stojí tisíce lidí a projdou jen ti nejlepší.