Má drahá spravedlnost

Na přeplněnost věznic se snaží ministerstvo spravedlnosti již dlouho najít recept pomocí co nejsnadnějšího a nejdřívějšího vypouštění odsouzených trestanců na svobodu před uplynutím doby trestu. Ušlechtilá a odborná hlediska míry nápravy, resocialisace, prevence proti opětování trestné činnosti atd. hrají druhé housle za profánním poměřováním počtem postelí a pistolí ke hlídání. Nikdo nemá víc spravedlnosti, než si zaslouží (opačně to bohužel často neplatí) a než na jakou má. Po úvahách, že každý ekonomický činný občan má „svého“ důchodce (brzy v množném čísle), na kterého musí vydělávat, se možná zanedlouho dočkáme, že každý bude takto uživit i „svého“ zločince (doufejme, že ne v množném čísle), aby mu jej vláda nepustila na ulici.

I na přetíženost soudů se hledá řešení. Pomocí má být právě přijatá novela občanského soudního řádu. V důvodové zprávě vláda deklarovala, že řešením není zvyšování počtu soudců. Tak co tedy? Kromě hraček moderního elektronického věku, jejichž pořízení, provoz a výuka uživatelů vymazávají nákladovou a časovou úsporu, už zbývá jen ubrat soudcům práce. V případě Nejvyššího soudu to bylo vládou označeno jako Koncepční změna institutu dovolání za účelem vyřešení neúnosného zatížení soudu. Zajímavou dialektiku ukázala vláda v důvodové zprávě, která žehrá na to, že „…není nadále možné, aby se Nejvyšší soud vyjadřoval jen k úzkému okruhu věcí a aby vše ostatní zůstávalo mimo jeho působnost.“ Zároveň ale uzavírá, že „Navrhovaná právní úprava usiluje o vyřešení neúnosného zatížení Nejvyššího soudu.“ Jak se má tento zázrak tedy podařit?

Jednoduše: jednak jsou dosavadní tři dovolací důvody redukovány na jeden. A pak, pod rouškou odstranění pojmu „zásadní právní význam“, jehož vágnost a nejednotné uplatňování byly oprávněně vyčítané Ústavním soudem, byla zároveň odstraněna možnost podat dovolání už jen proto, že rozsudky běžných dvou soudních instancí byly rozdílné.

Přípustnost dovolání tak bude záviset jen na kritériích, jejichž jednoznačnost si s odstraněným „zásadním právním významem“ nezadá. Půjde v zásadě jen o novoty, které dosud nejsou řešeny „ustálenou“ judikaturou Nejvyššího soud, nebo kde taková judikatura byla odvolacím soudem ignorována. A jak poznat, která takto „ustálená“ je? Na to jsou často krátcí profesoři práva, natož běžný uživatel procesního předpisu (mimochodem, důvodová zpráva sama cituje dvě zcela protichůdná rozhodnutí Nejvyššího soudu; a že jich je takových na výběr!).

Ano, novela obsahuje celou řadu užitečných úprav k úspoře zbytečného mrhání časem soudců. Jenže zabránění možnosti dovolat se bez dalšího k Nejvyššímu soudu při rozdílu názorů dvou soudních instancí je přespříliš velká cena za efektivitu. Vedle brilantních rozsudků odvolacích instancí jsem viděl obrovskou spoustu velmi odbytých. A to jak po stránce dokazování, tak odůvodnění rozsudku – přičemž mladí a nezřídka vzdělanější soudci nižších instancí to často zvládli lépe. „Třetí instanci“ bychom si proto myslím pro takové případy zasloužili. A kromě dalších opatření by k filtraci frivolních dovolání mohl pomoci třeba zvláštní vysoký soudní poplatek.

Uvidíme, kam se justiční reformy posunou dál. Další možnosti naznačil ministr spravedlnosti ve svém stranickém nominačním projevu na kongresu v Brně, když plédoval: „[d]nes aby se ve vládě málem každý bál, jak hlasovat, protože se to všichni hned  dozvědí. Totéž se začíná týkat, a před tím varuji nejvíce, i soudní soustavy. Soudci se začínají v senátech trošku bát, že když je tam chytne nějaký reportér a oni neodhlasují někomu nějaký tvrdý trest, že budou mediálně lynčováni.“ Soudní jednání jsou zatím v principu veřejná a k výjimečnému vyloučení veřejnosti vedou důvody na straně účastníků, ne komfort soudců. Zatím.