Samozřejmě že to nevíme s jistotou, co by Havel říkal či neříkal, protože součástí jeho osobnosti bylo, že nebyl předvídatelný, pokusit se ale můžeme.

Osobně jsem přesvědčen, že nejvíce ze všeho by Václava Havla v uplynulém roce trápil vývoj Evropy, krize a vyhlídky její integrace. Havel byl Evropan celou svou bytostí, a to navzdory tomu, že českou kotlinu celých dvacet dva let neopustil (srovnejme s příběhem jiného českého Evropana Karla Schwarzenberga, který ve stejné době Evropu brázdil křížem krážem). O Evropě a Evropské unii napsal Havel desítky projevů a rozebíral ji v bezpočtu rozhovorů, na toto téma vydala Knihovna Václava Havla knížku jeho textů Evropa jako úkol.

Václava Havla by jistě zlobilo, že debaty o budoucnosti evropské integrace se zúžily na technokratické rozbory toho, co mohou dělat centrální banky či bankovní dohled nebo spojování provizorního a záchranného valu. Kde jsou hodnoty, cíle, ideály? Kde končí a začíná solidarita? O co nám jde? Kam jdeme? Proč? Jaký máme společný zájem?

V roce 1998 VH napsal: „Není rozhodující, zda Evropu tvoří dvacet, třicet či padesát států, a není rozhodující, zda se ty státy dělí či spojují. Rozhodující je, na jakých hodnotách jsou založeny…“ Mluví dnes v Evropě vůbec někdo o hodnotách? Kolikrát jen Havel říkal, že má mít Evropská unie jednoduchá a zapamatovatelná pravidla a že každý žák by měl umět vysvětlit hodnoty, z jakých se vychází?

Havel se hluboce zabýval i evropskou identitou a například pravil, že třeba při návštěvě Saúdské Arábie cítí člověk svoji evropskou identitu velice silně. Trápila ho neochota přijmout Turecko, zdálo se mu to „nespravedlivé“ (všimněme si, jak se nám toto téma z Evropy vytratilo).

Jsem přesvědčen, že zde by byl Havel slyšet velmi silně, a pokud by mu síly stačily, chtěl by být slyšet i na evropském fóru. Byl by upřímně zděšen českou zápecnickou a nečitelnou politikou a stále zřetelnějším vydělováním se Česka z integračního proudu. Mnohokrát vysvětloval rozdíl mezi suverenitou a identitou, psal o tom, že ztráty identity se bojí jen ten, kdo si vlastní identitou není jist. Skutečnost, že jsme nevyslali nikoho do Osla na nobelovský ceremoniál, by bez komentáře jistě nenechal.

Tvrdého odsudku by se jistě dostalo Nečasovu projevu o „dalajlamismu“ a „pussyriotismu“ na strojírenském veletrhu. Kdyby tu byl VH ještě mezi námi, možná by si podobné hlouposti Nečas ani vyslovovat nedovolil. Prezident by mu jistě připomněl tradice a hodnoty české zahraniční politiky. Co se Pussy Riot týče, stačí zavřít oči a snadno si představíme, s jakou energií a radostí by se angažoval v jejich kauze.

Nedovedu si představit, že by Havel mlčel k tomu, že ve vězení sedí řidič autobusu, který maloval politikům tykadla na plakáty, nebo výtvarník, který přemalovával panáčky na semaforech. Hlas VH by byl jistě jasný, zřetelný a alarmující a určitě by nenechal bez povšimnutí, s jakou lehkostí to přecházíme a máváme nad tím rukou.

Vidím prezidenta, jak je znepokojen posilujícím ruským vlivem. Možnost, že Rusové budou dostavovat Temelín, už skoro nikoho nezneklidňuje. Možná by si VH také všiml, že nový Temelín chceme stavět, a ani už nevíme, jestli ho potřebujeme, nebo ne.

Jedním z mnoha společných jmenovatelů toho všeho je, že neříkal věci proto, aby se zalíbil, a vůbec mu nevadilo hladit společnost proti srsti.

Protože byl Havel také radostný a veselý, určitě by se neostýchal mluvit o tom, co mu dělá radost a co ho potěšilo: třeba Su Ťij na svobodě a otvírání se Barmy nebo stále silnější a živější angažmá našich mladých lidí v občanských iniciativách a veřejném prostoru nebo odvaha statisíců Rusů angažovat se a vyjadřovat proti současnému režimu. Jistě by kvitoval s povděkem očistu a emancipaci státních zastupitelství (úniky ze spisů a postupování otevřených kauz médiím by ovšem kritizoval soustavně i nadále).

Možná ze všeho nejvíc tu však dnes v politice i mediálním a veřejném prostoru schází Havlova slušnost, jedinečná kombinace zdvořilosti a odvahy i jeho otevřenost a schopnost dělat si sám ze sebe legraci.

Související