Měl by být politik manažerem?

Zkusme se na chvíli oprostit od zažitého klišé. Každý, kdo bude hledat ministra, náměstka, zkrátka člověka do politické funkce kdekoli a kdykoli bude vždy říkat, že hledá schopného manažera. Patří prostě k dobrému tónu aby tomu tak bylo a co více, floskule o manažerských schopnostech se někdy využívá k tomu, aby mohl být do funkce dosazen člověk, jež se do ní objektivně nehodí, ale který splňuje politická kritéria (sama o sobě nijak horší nebo lepší než manažerská, jen prostě jiná). Nad manažerským obsazováním politických funkcí se také často pláče a říká něco ve smyslu „…kéž by tam ti manažeři byli“. Nikdo, nebo skoro nikdo si přitom neklade otázku, zda by to bylo správně. Opravdu bychom chtěli manažery v politických funkcích?

Stará Sparta

Ten výjev zná každý ze školy. Ve starověké Spartě se nemocí, postižení, staří či prostě slabí jedinci svrhávali ze skály, aby nestáli v cestě a zejména nekonzumovali prostředky svým schopným, silným a zdravým spoluobčanům a tím nekazili populaci. Pokud se domníváte, že šlo o velmi nešťastné politické rozhodnutí, jste na omylu, bylo to rozhodnutí typicky manažerské. Pokud by se do politické funkce, třeba v Českém prostředí, dostal typický manažer, pravděpodobně by neházel ze skály, ono by to totiž ani nešlo, ale jeho myšlení by narazilo na problém ne nepodobný tomu sparťanskému. Zatímco se všichni shodneme na tom, že házení jakkoli hendikepovaných občanů ze skály asi není nejvhodnějším řešením jejich potřeb, z hlediska racionálního vedení se jedná o rozhodnutí naprosto správné. Jen je prostě nelze aplikovat, protože politická funkce se řídí odlišnými hodnotami.

Česká realita

Výrazní manažeři, kteří se dostali  do politických funkcí v České republice a nejenom zde dříve, nebo později (většinou dříve) narazili na problém spočívající v tom, že jejich myšlení, založené na více nebo méně ale racionálním řešení problémů a vzorci maximální užitek vs. minimální náklady naráží. To, na co naráží opticky vypadalo vždy jako odpor podřízených úředníků, odpor okolností, odpor předpisů a někdy  doslova a do písmene odpor materiálu, z nějž byl jejich úřad postaven, ale to je mýlka. Ve skutečnosti se dostávali do zcela neznámého prostředí a fakt, že se toto prostředí řídilo jinými pravidly a zásadami výrazně komplikoval jejich práci zde. Fakticky dost často ani pracovat nemohli, protože k tomu nedostali příležitost. Politik musí z principu zohledňovat potřeby na neracionální úrovni, což manažer nedokáže. Musí přijímat kompromisy, na které by manažer nikdy nepřistoupil, protože prostě nemůže házet lidi ze skály (manažer také ne).  A co více, neslouží jedinému cíli (což manažer ano a cílem je prospěch podniku vyjádřený jeho ekonomickými parametry), ale musí naplňovat komplikovaný propletenec cílů a hledat cestu mezi nimi.

Manažer nemůže být politik  

Pro typického manažera je vstup do politiky cestou do ošklivého světa, který respektuje úplně jiná (nelogická, iracionální, ale to neznamená, že horší) pravidla, který je divný a kde neplatí základní poučky, ani zkušenosti z reálné ekonomiky. Pakliže se od něj očekává, že do tohoto světa přinese nějakou svou kladnou vlastnost budiž, ale zkušenosti například z vedení podniku zde uplatní dost těžko. Ne, že by nechtěl, ale protože by to bylo přijato se srovnatelným nadšením, jako kdyby chtěl házet postižené z útesu. Pro příklady nemusíme chodit daleko – stačí si třeba vzpomenout na bezpochyby úspěšného manažera bezpečnostní agentury, který se stal ministrem dopravy a co se stalo, když zastavil stavbu asi poloviny úseků dálnic, případně veleúspěšného majitele cestovních kanceláří (neplést s pološíleným kandidátem na prezidenta), který se stal senátorem, a v této roli zcela zakrněl.  Instalací manažera do politiky mu spíše ublížíme, než prospějeme.  Manažeři politiku nezachrání.

A politik, manažer?

Může se ale politik naučit některé ze zásad managementu, a pak je ku prospěchu uplatňovat v praxi? V zásadě ano, a měl by. Potíž je v tom, že jejich doslovná aplikace povede k podobným výsledům jako byly výše popsané, a jejich aplikace nedůsledná zase bude proti principu věci. I tak se ale domnívám, že by politici měli manažerské dovednosti aktivně budovat. Asi ne všechny, ale přinejmenším

• Schopnost racionálního zhodnocení vstupů a výstupů
• Schopnost věcného a efektivního delegování
• Schopnost komunikace stanoviska a jeho zdůvodnění

Což osobně považuji za jejich největší slabiny, napříč politickým spektrem.

Manažeři politiku v žádném případě nespasí. Je to stejně absurdní představa, jako kdybychom chtěli po politicích, aby vedli firmy. Můžeme ale hledat průniky a synergie, které ve výsledku pomohou jak politikům, tak jejich protějškům ze soukromé sféry. A nebude to zavánět zločinem.